Úvod do teologie Trojjediného Boha 23. díl

V monografii "Jako v nebi, tak i na zemi" nalistujeme stranu 386.

VII. 4.             Bonaventurovo trinitární schéma

Svatý Bonaventura, vlastním jménem Jan Fidanza, se narodil roku 1217 v italském městečku Bagnoregio, které leží v dnešní provincii Viterbo. V roce 1235 začal studovat na pařížské univerzitě a jeho oblíbeným mistrem se stal Alexander Haleský, po jehož nenadálém vstupu mezi Menší bratry se k témuž kroku odhodlal i jeho žák, který přijal řeholní jméno Bonaventura. V roce 1257 byl spolu s Tomášem Akvinským přijat do kolegia. V témže roce však byl Bonaventura zvolen za generálního ministra řádu Menších bratří. Tato radikální změna se promítla také do jeho myšlení. Proto hovoříme o dílech pařížského období a o dílech druhého Bonaventury, která vznikla po roce 1257, resp. 1259, kdy pobýval na hoře Alverně a sepsal zde svůj nejslavnější spis Itinerarium mentis in Deum. V roce 1273 se Bonaventura stal kardinálem a rok nato se jako papežský legatus a latere významně podílel na první fázi jednání 2. lyonského koncilu, v jehož průběhu však náhle skonal.

Serafický doktor se trinitologií zabýval v několika spisech z pařížského období. Základní rysy jeho trinitární teologie lze shrnout do dvou charakteristik: augustinovský základ a důraz na osobu Boha Otce jako na pramenný princip božství, což ukazuje na pokus o určitou syntézu mezi západním a východním přístupem. Kdo se však chce propracovat k nejvlastnějšímu přínosu Bonaventury v této oblasti, nesmí se omezovat na díla přímo věnovaná tajemství Trojice. Dokladem toho je spis Breviloquium, jehož první část pojednává o Trojici. Zmíněná kapitola dnešního čtenáře poněkud zklame, protože velmi sevřeně a poněkud schematicky pojednává o Trojici. Celým dílem však prostupuje myšlenková struktura: "od Boha, podle Boha, pro Boha", což odpovídá rozlišování působení jednotlivých osob Trojice v dílech navenek podle třech základních příčin: "Účinnost přísluší Otci, vzorovost Synu, cílovost Duchu svatému." Uvedený postup má své opodstatnění, neboť v zásadě každou teologickou výpověď  je třeba prověřovat podle toho, jaký obraz Boha implikuje. Kromě toho je vhodné zmínit šestou kapitolu spisu Itinerarium mentis in Deum, v níž Serafický doktor kráčí ve stopách Richarda od Sv. Viktora.

Nejoriginálnější Bonaventurův přínos však spočívá v trinitárním schématu, které lze rekonstruovat na základě výpovědí v Putování mysli do Boha. Tento mistr četl poslání Syna a Ducha svatého na základě kruhového schématu exitus-reditus. Podle něj platí, že Syn vychází z Otce a zase se k němu vrací (srov. Jan 16,28). Z Otce i Syna vychází Duch svatý a opět se k nim vrací jako ke svému původu. V opozici k výchozímu bodu Synova putování se na nejhlubším místě nachází Kristův kříž jako zjevení hlubiny Boží výsosti. Kruhové znázornění Synova poslání lze označit jako christologicko-soteriologický kruh milosti, protože člověk má na své pouti do Božího království procházet toutéž cestou. Jedná se o putování mysli, které Serafický doktor popisuje ve svém nejslavnějším spisu Itinerarium mentis in Deum. Po očištění, tedy odvratu od hříchu, člověk lineárně vystupuje cestou osvícení k Bohu. Na vrcholu tohoto výstupu dochází k obnově Božího obrazu a člověk vstupuje do Krista, aby s ním kruhově procházel skrze svět, službu, utrpení, které se stávají podílem na Kristově kříži, "do Boha".

Kruhové schéma putování člověka v Ježíšových stopách, které je umožněno Božím duchem, jenž drží tuto cestu spásy otevřenou i pro nás, velmi srozumitelně znázorňuje ideál kontemplativního a zároveň činného člověka (contemplativus in actione). Pravá synovská láska k Otci se realizuje v lásce k bratřím. Autentická láska k bratřím je neoddělitelná od lásky k Otci.

Jak je to ale s průmětem poslání Syna a Ducha do imanentní Trojice? Právě v tom spočívá nejobtížnější krok rekonstrukce Bonaventurova trinitárního schématu. Každopádně lze konstatovat, že zmíněný průmět je plně v souladu s tím, co nacházíme ve spisech Serafického doktora. Také v imanentní Trojici tedy platí, že Syn vychází z Otce a opět se k němu vrací, a že Duch svatý vychází z Otce a Syna a opět se k nim jako ke svému původu vrací. Viz schéma číslo tři.       

Schéma je důsledně perichoretické. Bonaventura popisoval paradox perichoreze pomocí paradoxu kružnice, kde první a poslední bod leží na stejném místě, což znázorňuje jednotu a vzájemné proniknutí, zároveň ale mezi tímto sjednocením "bodů" leží maximální diference odpovídající celé délce kružnice.

Druhou nespornou výhodou je skutečnost, že imanentní Trojice je důsledně viděna ve vztahu k dějinám spásy. Diference mezi Otcem a Synem není pouze logickou kontradikcí mezi Nezplozeným a Zplozeným, protože diference se vyjadřuje celým průběhem poslání Syna v dějinách, celým příběhem Muže z Nazareta. Znázorněný příběh je důsledně paschální, protože Kristův kříž představuje v dějinách spásy zjevení tajemné hlubiny, která je věčně přítomna ve vztahu mezi Otcem a Synem. Kruh rovněž ukazuje, že osoba se identifikuje se svým příběhem, a proto se vypravuje. Nezapomínejme, že pro Bonaventuru je Kristus jako kniha napsaná jednou v božství, podruhé ve stvoření. Tentýž příběh odpovídá osobě, dva způsoby vyjádření dvěma přirozenostem vtěleného Syna. Trinitární osoba spjatá se svým příběhem není věcnou kategorií, něčím, ale sama sebou, někým.

A jakým způsobem lze na základě daného paradigmatu popsat vycházení Ducha svatého v imanentní Trojici? Kruhové schéma nám umožňuje vidět Filoque jako vycházení Ducha z Otce i Syna, ale také jako vycházení Ducha svatého primárně z Otce a sekundárně ze Syna. Zároveň ale platí, že Duch vychází spolu se Synem či skrze Syna. Schéma však můžeme číst také tak, že Duch vychází od Otce jako osobní Dar směrem k Synovi a zároveň od Syna směrem k Otci. Duch svatý je zde jak vzájemným Darem Otce i Syna, tak také třetí osobou, která je jasně odlišena od Otce i Syna.

"Jedním tahem" lze vyjádřit všechny možnosti, s nimiž jsme se v dosavadním průběhu našeho putování setkali.