Úvod do teologie Trojjediného Boha 27. díl

Úvod do teologie Trojjediného Boha 27. díl

V předposledním díle vzdělávacího cyklu dogmatiky se bude profesor Ctirad Václav Pospíšil opět zabývat společnými charakteristikami Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Nabídne úvahy o čase a prostoru, o materialitě světa a duchovosti Boha Otce, Syna a Ducha. Premiéra je v pondělí 05.04.2010 v 16 hodin. Druhá repríza v neděli 11.04.2010 v 10:30 hodin

 

VIII.3.       Negace fyzických forem složenosti

VIII. 3. 1.  Úvahy o našem čase a věčnosti Boha Otce, Syna a Ducha svatého

(dokončení z minulého pořadu)  (audio MP3)(dokončení z minulého pořadu) 

        O čase a věčnosti.  Jak je to mezi věčností „ustavičného teď“ a naším časem ?  Tam přece musí existovat  určitá spojitost. Kdyby věčnost a čas byly v ostré a vzájemně se vylučující kontrapozici, nebylo  by to nic jiného než určitá podoba starého známého deismu. „Ustavičné teď “ by bylo vykázáno z času a čas by nemohl nabýt podoby dějin spásy, které jsou přece směřováním k Věčnému. Stejně jako transcendentní Bůh Otec, Syn a Duch svatý jsou perichoreticky ve stvoření a stvoření zase v nich, tak také věčnost je v čase a čas směřuje k tomu, aby perichoreticky přebýval ve věčnosti Trojjediného. Navíc jsme viděli, že absolutní jednoduchost božství je zároveň trojičností, nepočitatelnost počitatelností, a proto sama složenost času z jednotlivých „přítomností“ a z minulosti i budoucností musí mít svůj prazáklad ve Stvořiteli. - Jak je to s tím „ustavičným teď“? (audio MP3)„ustavičným teď“?

Čas je způsob bytí. Setkání času a věčnosti se paradigmaticky uskutečňuje a v jistém slova smyslu naplňuje ve vtělení jednoho z Trojice. Verše Jan 1,14 a zejména Gal 4,4 můžeme číst také tak, že do  „teď“ našeho probíhajícího času se promítá ono „ustavičné  teď“ věčnosti Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Zároveň se perichoreticky  uskutečňuje to, že „teď“ našeho času ve Vtěleném přebývá v „ustavičném ted" Trojjediného. Jedině tím způsobem se může setkat každé naše momentální „teď“ s oním „ustavičným teď“ věčnosti Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Toto „ustavičné teď“ se nám pak jeví jako nekonečná hlubina každého momentálního „teď“. Právě na tomto základě je také možná modlitba člověka k Bohu, setkání člověka v modlitbě s Otcem v Synu a v Duchu svatém. - A ještě otázka: kde máme hledat Boha ? V jakém čase?  (audio MP3)V jakém čase?

Modlitba je tím dokonalejší, čím je sama v sobě nesloženější a jednodušší a čím hlubší ponor do nekonečné propasti či výšiny („nebesa nebes – srov. Dt 10, 14: 2 Kron 6,18) přítomného „teď“ představuje. Člověk je tedy s to zakoušet „ustavičné teď“ tím intenzivněji a pronikavěji, čím hlubší je jeho ponoření do přítomnosti, čím hlubší je jeho modlitba. To je důvod, proč Boha Otce, Syna a Ducha svatého máme hledat přednostně v přítomnosti, jejíž nekonečnou hlubinou je ono „ustavičné teď“. Zároveň by mělo být zřejmé, že každá pravá modlitba k Bohu je v Synu a děje se díky Duchu svatému, i když si to modlící se člověk nemusí bezprostředně uvědomovat.

VIII. 3. 2.     Úvahy o našem prostoru a všudypřítomnosti Boha Otce, Syna a Ducha svatého

Přemýšlíme-li o tajemné všudypřítomnosti Boha Otce, Syna a Ducha svatého, je třeba nejprve si připomenout  různé koncepce prostoru. Zatímco I. Newton vnímal prostor jako cosi prvotního a absolutního, do čeho jsou až jaksi následně vkládána tělesa a předměty, G. W. Leibniz v prostoru viděl pouze důsledek uspořádání jednotlivých materiálních jsoucen. První koncepce takzvaného geometrického prostoru dominovala ve filozofii a fyzice až do devatenáctého století, dvacáté století se přiklonilo spíše k fyzikálnímu prostoru Leibnizovu. Zatímco fyzikální prostor je vesmír, který nás obklopuje, onen geometrický prostor je něčím, co nacházíme v lidském subjektu. Člověk vnímá určitý vymezený prostor v zásadě jen jako výsek z nekonečna. Jestliže moderní fyzika hovoří o konečném vesmíru, člověku se spontánně vybavuje otázka: A co je za hranicemi tohoto konečného vesmíru? Jak si představit bezprostorovost? Jak si představit konečný prostor, za nímž už není nic?  - Ukazuje se, že prostorovost je opět jednou z kategorií, s níž podvědomě spojujeme realitu existence. Jelikož majitelé zdravého rozumu nedokážou myslet, že by „bylo nic“, tak si také nedokážou představit bezprostorovost. - Co bylo před stvořením světa? Co bylo před velkým třeskem? Co bylo, když nebyl čas? Petr Vopěnka správně poznamenává, že člověka zbaveného nekonečnosti prostoru jímá úzkost a že ho to do jisté míry připravuje o svobodu. Geometrický prostor  (audio MP3)Geometrický prostor otevřený nekonečnu je totiž určitou stopou transcendence v našem nitru.

Je zřejmé, že božství nebude prostorem determinováno tak, jak je tomu se stvořenými jsoucny, a tedy také s člověkem. Zároveň ve společném „My" Boha Otce, Syna a Ducha svatého musíme negovat jakoukoli složenost z jednotlivých míst, a to jak „vnitřně“, tak „navenek“. Proto se nám prostorový obraz božství jeví právě jako nekonečný geometrický prostor, který však bude absolutní simultaneitou, tedy jedním místem. Řečeno jinak, božství si můžeme znázornit jako nepředstavitelný paradox „ničím neomezeného, tedy nekonečného bodu“. - A jak si máme prostorově představit Boha?  (audio MP3)představit Boha?

III. 3. 3.     Úvahy o materialitě světa a duchovosti Boha Otce, Syna a Ducha svatého

Starý zákon neobsahuje ani jeden výrok, který by označoval Hospodina za naprosto netělesného ducha. To by totiž v očích Izraelity ohrozilo víru v reálnou existenci Nejvyššího, protože duch byl v jeho představě prostě dechem života. Až Ježíš, vtělené Slovo, hovoří o Bohu jako o duchu (srov. Jan 4, 24).

Když hovoříme o duchu a když vypovídáme, že Bůh je duch, co chceme vlastně říci? Hovoříme hebrejsky nebo řecky? Když mluvíme řecky, tvrdíme tím, že Bůh je nehmotný. Jestliže mluvíme hebrejsky, pak míníme, že Bůh je uragán, bouře, síla, jíž není možno vzdorovat. Z toho všeho pak vyplývá dvojznačnost našeho výrazu spiritualita. Spiritualita spočívá v tom, že se staneme nehmotnými, anebo v tom, že jsme naplněni Božím Duchem?“  (viz. J.Daniélou, L´horizon patristique, Paris 1971,s.22-23)

Mysleme hebrejsky! - Duchovost (audio MP3)Duchovost a materialita  (audio MP3)materialita nejsou v protikladu.

VIII.4.       Negace metafyzických forem složenosti

Po nesnadném odhalování různých poměrů jediné nesloženosti Boha Otce, Syna a Ducha svatého k základním podobám fyzické nesloženosti, kdy jsme se pohybovali převážně na rovině, kterou můžeme nazvat „vestigium Trinitatis“, máme nyní před sebou analýzu poměrů jediné nesloženosti božství k základním metafyzickým formám složenosti. Co to znamená?  (audio MP3)Co to znamená?

VIII.4.1.    Úvahy o perichoretické jednotě a rozličnosti příčiny a účinku v Bohu Otci, Synu a Duchu svatém

Zabýváme se tedy skladebnými dvojicemi: příčina – účinek, podstata – případek, forma – látka, uskutečnění – možnost, existence – esence. Jelikož uvedené skladebné dvojice mají univerzální povahu, a proto charakterizují určitým způsobem vše stvořené, budou se identifikované poměry těchto složeností k jediné nesloženosti božství týkat jak stop Boha Otce, Syna a Ducha svatého, tak jejich obrazu. - Ale to bude obsahem závěrečné kapitoly.