Úvod do teologie Trojjediného Boha 28. díl

VII. 4. 2.         Úvahy o jediném „My" Boha Otce, Syna a Ducha svatého jako o čiré „superpodstatě"

           Skutečnost, že božství je čirá podstata a že v něm není možno hovořit o případcích, už jsme zmínili mnohokrát. Bezpřípadkovost se pojí s neproměnností božství, která se pak projevuje jako absolutní věrnost Boha Otce, Syna a Ducha svatého ve smlouvě. – S věrností sobě i druhému ve smlouvě souvisí pravdivost, na níž stojí kupříkladu celé zjevení i skutečnost, že ekonomická Trojice je pravdivým sebevyjádřením a sebedarováním imanentní Trojice člověku v oboru stvoření. Věrnost Otce Synovi a Syna Otci se projevuje také ve vzájemném oslavení Syna Otcem a Otce Synem (srov. např. Jan 17, 1-5). Víme přece dobře, že touto vzájemně darovanou Slávou je Duch svatý.

            Vedle transcendence vůči světu je věrnost sobě i věrnost ve smlouvě další složkou svatosti Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Věrnost je také jednou z charakteristik, která se úzce pojí s věčností. I u člověka má věrnost dva základní rozměry: věrnost druhému ve smlouvě, ve vztahu a věrnost sobě. Oba tyto rozměry se snoubí se svatostí, která je do jisté míry neproměnností, pomyslnou nesložeností srdce a výrazem toho, že člověk se spodobuje na intencionální rovině se Synem a skrze něho s Trojicí, když je tak říkajíc „z jednoho kusu". Zmíněná vnitřní jednota lidského srdce je odrazem oné jednoty, jíž je věčně Otec, Syn a Duch svatý. V harmonii s darem života, který se připisuje specifickým způsobem Duchu svatému, je svatost člověka také přednostně pojímána jako dar téhož Božího Ducha. Svatost jako vnitřní jednota a nerozdělenost srdce je tedy plně v souladu s darem přirozeného života, podobně jako je obraz Trojice v nás základem toho, že můžeme být podobou Trojice. Dar života, svatosti vrcholí v oslavení, v němž kulminuje a naplňuje se perichoretické přebývání Ducha svatosti, Ducha slávy Otce a Syna v člověku.

            Hřích je pravým opakem této vnitřní jednoty, opakem svatosti, a proto bývá někdy popisován jako rozdělenost srdce. Jaký div, že tato intencionální vnitřní rozdělenost s sebou nese jako důsledek smrt, která je „roztržením" jediné lidské bytosti. Skutečnost, že přežívání duchovního principu po smrti je v napětí s eschatologií vzkříšení těla, by nás neměla naplňovat překvapením, protože stejně jako Trojjediný nechce hřích, tak také nechce tento nejzazší důsledek hříchu, tedy roztržení lidské bytosti ve smrti (srov. např. Mdr 1, 13 nn: Řím 5, 12). Existence pouze duchovní vrstvy lidské bytosti tudíž neodpovídá Hospodinovu původnímu záměru s člověkem.

            Přerušme nyní výčet těch charakteristik božství, jejichž kořenem je nesloženost Boha Otce, Syna a Ducha svatého z podstaty a případků. Ona je v Bohu naštěstí nejen nesloženost, ale je tam také složenost. Ono je tam otcovství a synovství. Viz schéma číslo 1.

            Označení božství výrazem „podstata" je opět pouze analogické. O každé stvořené podstatě platí jednak to, že je sama v sobě složená, jednak to, že je rozlišená od ostatních podstat, s nimiž vytváří složený celek světa. Božství ale není složeno vnitřně ani navenek. Tato naprosto jednoduchá podstata je nekonečná a nevymezuje se vůči stvořeným podstatám. Pokud bychom chtěli nějak vyjádřit tuto specifitu a jedinečnost božství, bylo by možné použít výrazu „superpodstata".

            Od čeho se však odvozuje naše rozlišování podstaty a případků? Zdá se, že odpověď může být pouze jedna: lidská bytost totiž ve svém životním příběhu sice zakouší to, že má stále tutéž identitu, která se však snoubí s celou řadou proměnných, jako je nárůst věku, kolísavost stavu mysli, schopnost nabývat vědomosti, zkušenosti a dovednosti, růst v moudrosti. Ona konstantní identita je konkrétní individuální podstatou – osobou, ony proměnné jsou touto osobou neseny jako případky. Bůh je čirá podstata. 

            Jestliže řekneme, že Bůh je čirá podstata, „superpodstata", vyjadřujeme tím vlastně, že Bůh je čirá osoba, čirá, nezvěcnitelná identita. Jenže identita není pouze substancialita, nýbrž také odlišenost od jiné identity. Jak jsme viděli v první kapitole monografie, nikdo nemůže být osobou sám. Nekonečná podstata nemůže být osobou, protože ve své nesloženosti a nekonečnosti se nemá od koho odlišovat, nemá se vůči čemu nebo komu vymezit jako „Já" vůči „Ty" nebo alespoň jako „Já" vůči „Ono". Proto také jednoosobový monoteismus nedává smysl. Má-li být Bůh osobou, musí se tato podstata vnitřně rozlišovat jako různé vztahové identity, jak je to patrné ve vztahové teorii a jak to vyplývá ze schématu č. 1. Popis tajemství osobovosti v jediné naprosto nesložené a nekonečné podstatě božství jako jedna druhová podstata (úsia, substantia) a tři individuální podstaty (hypostasis, subsistentia) je jedinou možností, jak dané mystérium vyjádřit, přičemž ona druhová podstata může být pojímána jako jediné společné „My" Boha Otce, Syna a Ducha svatého, jako jejich esenciální společenství. Což je zřejmě přesnější. Výrazem „podstata" totiž označujeme spíše věci, a božství rozhodně není neosobní „věc". Důležité je vědět, že toto „My" Boha Otce, Syna a Ducha svatého není proměnlivé, složené, a tudíž nemá případky. Proto také všechny společné charakteristiky Boha Otce, Syna a Ducha svatého jsou reálně identické se zmíněnými osobami a také vzájemně mezi sebou.

            Ale vraťme se k rozvíjení toho, co je skryto v označení božství jako „superpodstaty". Člověk má nebo nemá moudrost jako případkovou vlastnost. Bůh Otec, Syn a Duch svatý moudrost nemá, ale jako čirá „superpodstata" moudrostí je. Dospíváme tak k velmi zajímavému závěru: Bůh je chudý, protože nic nemá, on „pouze" je.

            S tím souvisí jednak to, že ve všech velkých náboženských tradicích lidstva se setkáváme s lidmi, kteří se zříkají pouhého „mít" proto, aby mnohem více „byli". To je také princip evangelijní chudoby, která je v jistém slova smyslu znamením, které dokáže oslovovat lidi nejrůznějších kultur. Dobrovolná chudoba je tedy spodobením s Bohem Otcem, Synem a Duchem svatým, kteří jsou čirými osobami, a proto nic pouze „nemají". Proto platí: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je Boží království“ (srov. Mt 5,3). Jaký div, že Syn „Chudého Jsoucího" kráčel tímto světem tak, že neměl kam hlavu složit. Proto také osoba je milovatelná jako osoba ve své „chudé" jsoucnosti či nahotě bytí (srov. Job 1, 21), kterou nepřekonatelně symbolizuje nahota Ukřižovaného.

            Připomeňme velkého francouzského myslitele 20. století G. Marcela, který proslul tím, že stavěl do ostré kontrapozice „mít" a „být". Podle zmíněného autora platí neúprosná nepřímá úměra: čím více člověk má, tím méně je, a naopak.

VIII. 4. 3.        Úvahy o jediném „My" Boha Otce, Syna a Ducha svatého jako o čiré „superformě“, kráse a rozdávajícím se dobru

            Další dvojice - materie a forma. Hovoříme-li o božství jako o čiročiré „superformě", nezbývá než přejít od technické mluvy teologických studií k mluvě básníků a mystiků. Superforma - nádhera. Jedině tak se abstraktum „superformy“ stává konkrétem zakoušení. Přirovnání stvoření k rozptýleným stránkám knihy naráží na rozdíl mezi postupným lidským poznáním, které představuje jednotlivé strany, body a kapitoly knihy, a intuitivním zřením, které dokáže pojmout vše jediným pohledem.

            Prastará intuice, která vnímala světlo jako nejvlastnější symbol Boha Otce, Syna a Ducha svatého ve stvoření, nachází podivuhodnou podporu ze strany moderní fyziky. Ta jednak dospěla k tomu, že při rychlosti světla se zastavuje plynutí času, což analogicky odpovídá onomu „ustavičnému teď", jednak k tomu, že není možno rozhodnout, zda světlo má korpuskulární nebo vlnovou povahu, což bychom mohli vnímat jako analogický poukaz k oné čiré formě. Je-li tomu tak, pak se nesmíme divit, že při snaze o co nejvěrnější vypovídání o božství se naše myšlenky a slova dostávají do oblasti, která je přirovnatelná k rychlosti světla, a proto je zde do jisté míry „všechno jinak" a v určitých okamžicích si připadáme, jako by nás opouštěl „zdravý" rozum. To je ale neklamnou známkou, že se v našem myšlení začínají obrážet prvopočátky onoho vyjití ze sebe, které je po kenózi druhou fází procesu perichoreze. Mystik by poznamenal, že dotyk s vše převyšující Pravdou nás, zatím na intencionální rovině, „uvádí do Světla".

            Stejně jako světlo, tak také krása vyzařuje a rozdává se, aniž by jí ubývalo. Navíc krása, jejíž bytostnou vlastností je to, že se rozdává a vyzařuje, je vedle dokonalosti, tedy čirého uskutečnění, další esenciální charakteristikou dobra, k němuž patří také to, že vyzařuje a daruje se. Čím vyšší dobro, tím větší sebedarování. Je-li božství svrchovaně krásné – dobré, pak to implikuje maximální sebedarování tohoto dobra. Co jiného ale je maximální sebedarování než nejvyšší forma lásky? Je ale myslitelná nějaká láska, která by nebyla úkonem svobodné osoby? Je možné hovořit o nějaké zvěcnělé, abstraktní, substanciální a neosobní lásce? Odpověď je nabíledni. Je-li tedy božství krásou, dobrem, naprostým sebedarováním, pak to vyžaduje, jak říká Richard od Sv. Viktora, Milujícího, Milovaného a Spolumilovaného. Pak to vyžaduje Dárce, Obdarovaného a Dar, jak jsme tolikrát konstatovali v průběhu této monografie. Bůh je víceosobový.  

VIII. 4. 4.        Úvahy o jediném „My" Boha Otce, Syna a Ducha svatého jako o čirém úkonu bytí – osobního sebedarování – blaženosti

            Další metafyzickou skladebnou dvojicí je uskutečnění – pasivní možnost. I v tomto případě platí, že uvedená složenost, patrná ve všech stvořených jsoucnech, v Bohu Otci, Synu a Duchu svatém nebude mít nikdy místo. Jediné „My" Otce, Syna a Ducha svatého tedy je čirým uskutečněním, čirým aktem bytí. 

            Poznali jsme však, že čiročirá forma, čiročiré dobro nemůže být něčím neosobním. To ale znamená, že obvyklý výraz „nekonečný akt bytí" není něčím, ale musí být Někým. Pokud má být tento akt bytí absolutní plností, dokonalostí, pak je nevyhnutelně reálně identický s osobou či spíše s osobami, protože nikdo nemůže být osobou sám. Absolutní a nejdokonalejší úkon bytí je tedy buď osobním sebedarováním Otce, Syna a Ducha svatého (Milujícím, Milovaným, Spolumilovaným - Dárcem, Obdarovaným a Darem), anebo není absolutní, dokonalý, nepřekonatelný. Lze tedy říci, že božství je trojiční osobní absolutní sebedarování. Nezapomínejme, že neosobnímu aktu bytí, byť nekonečnému a hypoteticky absolutně dokonalému, se člověk stěží může klanět.

            Božský „akt bytí" je buď trojosobní, anebo není božský v pravém slova smyslu. Čirá forma, absolutní dobro, totální sebedarování, fascinující láska překonávající všechno a absolutní úkon bytí jsou naprostou jednotou v perichorezi jinému nepředatelných osob Otce, Syna a Ducha svatého. To všechno jsou totiž synonyma označující jediné „My" Otce, Syna a Ducha svatého. Čirý úkon bytí, sebedarování a lásky znamená, že božství je takové sebeuskutečnění, nad něž již nelze myslet větší, dokonalejší a úplnější.

            A slova profesora Ctirada Václava Pospíšila na závěr VIII. kapitoly i celého vzdělávacího cyklu Proglasu -  Úvod do teologie Trojjediného Boha?