Úvod do teologie Trojjediného Boha 7. díl
S profesorem Ctiradem Václavem Pospíšilem se budeme opět věnovat 4. kapitole náčrtu trinitární teologie o zjevení Trojjediného ve Starém zákoně. Minule nás zajímalo, jak se představil Hospodin Abrahámovi. V sedmém pořadu budeme hledat Trojjedinost u Boha Mojžíšova, v době soudců a králů, v době deuteronomické, exilní a poexilní. Premiéru připravila Jana Beránková na pondělí 16. listopadu od 16 hodin, reprízu naladíte následující neděli 22. listopadu v 10.30.
V 7. pořadu nalistujeme v knize „Jako v nebi, tak i na zemi“ stranu 136.
IV. Starozákonní předehra zjevení Trojjediného
IV.1.2. Bůh Mojžíšův
Klíčová epizoda Mojžíšova života se vypráví ve třetí kapitole knihy Exodus. Hospodin se Mojžíšovi zjevuje v hořícím keři. Tato epifanie je zároveň Mojžíšovým slavnostním povoláním a posláním.V popisu Božího jednání jasně vidíme jak Hospodinovu imanenci vzhledem ke světu a dějinám, tak v ní se projevující transcendenci, což, jak už víme, znamená odkaz na trojiční tajemství živého Boha. Hospodin se nejprve představuje takto: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův“ (Ex 3,6). Jestliže doposud byl Nejvyšší nazýván „El“ nebo „Elohim“, pak nyní má dojít ke zjevení „vlastního“ Božího jména, které ale znamená stejnou identitu (srov. Ex 3,15). Mezi vírou patriarchů a vírou Mojžíšovou je tudíž na jedné straně kontinuita, na druhé straně 
nové jméno znamená přesah, hlubší poznání Hospodina, jinou epochu ve vztazích mezi Bohem a jeho lidem.
Hospodin vyjadřuje své jméno tímto způsobem: „Jsem, který jsem /…/ Řekni Izraelcům toto: Jsem posílá mě k vám“ (Ex 3,14). Pro Izraelity slovo „Jahve“ bylo vlastní, osobní jméno jejich Boha. Dějinami následného teologického myšlení však odpradávna prolínají dva základní způsoby čtení tohoto Božího jména.
Základem prvního způsobu čtení je překlad Septuaginty: „Já jsem bytí“. Můžeme to označit jako „ontologické“ chápání, které zřejmě neodpovídá plně tomu, co mínil vyjádřit lidský svatopisec a vzhledem k jeho záměru je poněkud ochuzující. Proto je třeba podtrhnout plnější, „existenciální“ význam jména Jahve. Ten je mnohem bohatší než onen ontologický:
„Přeložit Jahve výrazem /Ten, který je/ nečiní zadost plnosti biblického myšlení. Mojžíšův Bůh neříká pouze SUM, nýbrž spíše ADSUM, což lze vnímat jako: přijdu, abych vás vysvobodil, protože jsem viděl vaši ubohost. Slovní forma naznačuje přítomnost, která trvá, a proto je vcelku správné přeložit ji budoucím časem. Zkrátka a dobře, Boží jméno je uchopeno ve vztahu, což vyjadřuje určitou zranitelnost a Boží soucítění. Vyjadřuje pomoc: „Jsem přítomen!“ toto jméno je poskytnuto na prvním místě jako prostředek modlitby a proto, aby zaznělo před faraónem. Ontologie je neoddělitelná od ekonomie.“ ( srov. na straně 139, pod čarou)
Zjevení Jahveho jako jediného Boha není ze strany Izraele vnímáno primárně jako nějaká teoretická koncepce monoteismu, nýbrž jako výzva k reálné a celostní odpovědi víry Bohu života vstupem do vztahu mnohotvárné lásky, jak to odpovídá slavnému textu Šema Izrael (Dt 6, 4-6). Z Dekalogu: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne“ (Ex 20, 3) vyplývá jasný požadavek výlučného kultu prokazovaného Jahvemu. Jedinost Hospodina je tedy v první řadě výzvou k výlučnosti služby, lásky, věrnosti člověka, který odmítá všechny jiné „bohy“.
Když mluvíme o Mojžíšově Bohu, neměli bychom se soustředit výhradně na 3. kapitolu knihy Exodus, neboť velmi důležitá výpověď se nachází také ve 34. kapitole téže
knihy.
„Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích: avšak viníka nenechává bez trastu, stíhá vinu otců na synech i vnucích do třetího a čtvrtého pokolení“ (Ex 34, 5-7).
Hospodin, který vyžaduje výlučný kult, je definován také jako ten, „jehož jméno je Žárlivý!“ (srov. Ex 34, 14: 20, 5).
IV.1.3. Bůh doby soudců a králů
IV.1.4. Bůh v deuteronomické, exilní poexilní době a později
