Role matky a otce ve výchově

Ivana Horáková pozve k rozhovoru Ivanu Procházkovou, aby společně uvažovaly nad tím, co mužská a ženská rodičovská role přináší, do jaké míry ji lze zastoupit nebo kompenzovat a v čem je nenahraditelná. Pomůckou jim v tom bude příručka "Nezastupitelné rodičovské kompetence", kterou vydalo Národní centrum pro rodinu. Také výborná knížka - rozhovor Pavly Loucké s psychologicky vzdělanými odborníky Vladislavem Chválou a Ludmilou Trapkovou "Žena a muž v rodině". Neméně skvělé knížky Kevina Lemana: "Na otci záleží" a druhá "Na matce záleží". 

Uslyšíte také tip na dobrou knížku, stolní hru a postní námět na aktivitu s dětmi "Jsem štědrý, jak umím".

TIP NA DOBRÉ ČTENÍ: Je to méně obvyklý životopis plný vzpomínek, líčení dobrodružství, úvah, vtipných komentářů i moudrosti. Při čtení si budete říkat, kolik toho ten člověk stihl, jak zajímavě dokáže o sobě i o světě přemýšlet a co všechno zvládl, jaký má rozhled i nadhled! Není to umělec, politik, sportev, vědec ani jiná veřejně známá osobnost. Hlavní hrdinkou této knižní podoby rozhovoru mezi novináři Janem Paulasem a Tomášem Kutilem je řeholní sestra Angelika Pintířová. Prozradila na sebe, v jaké rodině vyrůstala, jak vstoupila mezi boromejky, studovala, cestovala. Jak prožívá svůj duchovní život, stará se o problémovou mládež, setkává se při své práci pro Český Rozhlas se zajímavými lidmi a jak se staví ke všemu, co a kdo ji potká. Při čtení má člověk dojem, že slyší vnitřní radost a ochotu brát to, co přichází, s otevřeným srdcem. I proto má knížka v názvu jednu z jejích oblíbených vět: „Padá mi to z nebe“. Mně se zdál také velice výstižný její postoj patrný z věty:  Každý jsme jiný, ale máme šanci navzájem se od sebe něco učit. Pokud se chcete učit radosti, doporučuji sáhnout po knížce „Padá mi to z nebe“, vydal Portál v roce 2017.

TIP NA STOLNÍ HRU: Je to celé nové číslo časopisu Duha, které má podobu stolní hry s názvem „ABC víry“. Rozložíte si doma herní plán, hážete kostkou a postupujete po cestě plné různých symbolů, které vás posunují dopředu, zastavují, nebo nabízejí příležitost pomoci spoluhráčům. Když ovšem narazíte na otazník, nezbývá než odpovědět na nějakou z přiložených všetečných otázek typu: „Jak se jmenuje den, kterým začíná postní doba?“ nebo „Kolik je adventních nedělí“? „Co znamená slovo bible?“ Hrát může celá rodina, úplní mrňousové mohou házet kostkou, vybírat kartičky s otázkami, nebo je hlídat. Předškolní děti už s pomocí rodičů zvládnout přemýšlet o otázkách a školáci se trumfují, kdo řekne odpověď lépe. Po vyzkoušení se ukázalo, že je dobré si před začátkem hry okopírovat pravidla z rubové strany herního plánu. Když už vám na něm stojí figurky, těžko otáčet. :-)) Šikovní rodiče jistě zvládnou výrobu dalších nových kartiček, když už všichni odpovědi na otázky znají nebo je napadne vyrobit rozšíření třeba s hledáním určitých veršů v bibli. Hrát hru ABC víry z časopisu Duha vidím jako výborný způsob jak strávit s rodinou nedělní odpoledne, slavit postní dobu a ještě se něco přiučit.

FEJETON IVANY HORÁKOVÉ: Hřích a palačinkové těsto

Máte chuť na palačinky? Dobře. Připravíme těsto, rozpálíme pánev a nasmažíme horu zlatavých placek. S chutí všechny potřeme marmeládou, čokoládou nebo tvarohem a s ještě větší chutí spořádáme. To, co vždy zbude je zašpiněná nádoba, čekající na své umytí.

Působení v kuchyni mi občas přináší zajímavé, zcela nekuchařské inspirace. Třeba právě tato neumytá odměrka od palačinkového těsta. Pokud se k jejímu umytí nedostanu hned, těsto se přilepí. A ne ledasjak. Drží na stěnách s takovou vervou, že by se kdekteré lepidlo mohlo stydět.

Připomíná mi to hřích. Zpočátku se jeví jako malá šmouha na duši. Časem ale, takhle po měsíci, půlroce, či roce, na sebe nabalí další a než se nadějeme, zpevní se do tvrdé a velmi přilnavé krusty. Podobně jako působí voda na zamazaný hrnec, poradí si se špínou v naší duši voda Božího milosrdenství. Srdce, které svého hříchu nelituje, je za čas tvrdé, těžké a bez světla.

Církev nám nabízí svatou zpověď. Je to čas, kdy zpytujeme svědomí, pojmenujeme špínu svého srdce, abychom ji o pár minut později vyznali před svým nebeským Tátou. Jak je šťastný, když se často zpovídáme! Hned, jakmile se něco nedobrého odehraje, zajděme ke zpovědi. Podívejme se do očí milujícího Otce a nechejme se umýt proudem jeho odpuštění.

Jaký smysl má zpověď? Být stále čistý před Bohem i před lidmi. Být plný Boha, který je světlem, pravdou, silou i láskou. Mít jasno v tom, co je dobré a co zlé a dát Bohu prostor, aby proměňoval nás i naše vztahy. A co víc? Být Bohu k dispozici.

Nejsme víc, nebo méně, než byli apoštolové. Zavolal právě nás! Poznali jsme ho možná v rodině, skrze víru rodičů, našli jsme ho během studií, nebo až v dospělosti…Je s námi tady a teď, právě tam, kde jsme. Ježíš chce skrze nás mluvit o lásce a odpuštění. Potřebuje od nás, abychom byli k dispozici. Abychom počítali s tím, že On nemá, ba ani nechce jiné spolupracovníky, než nás.

Aby mohl uskutečňovat své plány, potřebuje naše srdce čisté a prázdné. Bez hříchů, závislostí, zlých sklonů, ale i bez vlastních představ, plánů a umíněnosti. Touží nás mít k dispozici jako ořezané pastelky na pracovním stole, jako poddajnou hlínu na kruhu hrnčíře, jako čistou odměrku na palačinkové těsto. Ať máme v postní době čas na dobrou svatou zpověď, na srdce připravené a čekající v tichu.