Vítejte, senioři! 16. 12. 2010 - svatá Lucie

DEN SVATÉ LUCIE

Bíle zahalené nemluvné postavy se škraboškami a zobákem na obličeji dnes už u nás, v předvečer svátku svaté Lucie, potkáte jen zřídka, jinak tomu ale bylo v dobách našich předků, kdy se tento den těšil velké oblibě a mnohde byl populárnější než svátek svatého Mikuláše.
Lucie byla mladá křesťanka, která žila ve třetím století na Sicílii. Zemřela při pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána, údajně rukou kata, který ji probodl hrdlo.  Ve středověku se kult této světice rozšířil po celé Evropě a stala se postupně jednou z nejuctívanějších a také patronkou mnoha profesí, jako   například: sedláků, sklářů, tkalců, nožířů, ale také písařů, notářů či vrátných. V Českých zemích byla nejoblíbenější u krejčích, švadlen a kočích.
Podobně jako v mnoha jiných adventních dnech (o svatém Mikuláši či svaté Barboře) chodili také o svátku svaté Lucie po vesnicích lidé v maskách, ty však měly v každém kraji mírně odlišnou podobu. Někde chodili Lucie s pomoučněným obličejem, jinde s vrstvou sádla. Na Slovácku chodila Lucie strašidelná - celá v bílém, na tváři masku s velkými zuby vykrojenými z řepy strašila velké i malé obyvatele vesnice. Obličej někdy zakrývala i maska s velkým čapím zobákem nebo koňská hlava. Na některých místech vystupovala Lucie ve veselejší podobě – obcházela vesnici převlečená za starou hrbatou ženu s obličejem zakrytým maskou a mládež škádlila vařečkou. Krajově se také lišil počet postav, které Lucii doprovázely. Někde chodila sama, jinde chodily ve dvojicích či ve čtveřicích. V některých regionech chodíval spolu s Lucií celý průvod masek, ve kterém nesměly chybět typické postavy - družičky, kněz, poustevník, kominík, řezník, strážník či krajánek. Tyto pak v chalupách prováděli nejrůznější žertovné kousky a jejich vystoupení tak mnohdy připomínala divadelní představení.
Úkolem Lucií bylo ale především kontrolovat, zda hospodyně nepředou, neboť v den jejich svátku už platil přísný zákaz této činnosti. Pokud však některá z žen neuposlechla a byla nachytána jak dere peří nebo přede len, byla  nemilosrdně potrestána - peří ji Lucie rozfoukala  a kužel se lnem odnesla jednoduše sebou. V oblasti Vysočiny prý Lucie rovněž kontrolovaly, jak jsou selky připraveny na pečení vánočního cukroví a v průběhu návštěvy požehnaly troubám a pecím. Zjišťovaly  také, jestli je domácnost uklizená a samy pak pomocí pantomimy (Lucie totiž během návštěv zásadně mlčely a dorozumívaly se pouze posunky) předváděly nejrůznější práce. Ometaly, bílily stěny, drhly podlahu nebo rozdělávaly oheň. Z tohoto důvodu sebou také často nosívaly metly, pruty, nože, kartáče nebo štětky.
Tam, kde se obchůzky dochovaly až do 20. století, se pozměnila jejich role a postupem času se staly postrachem mužů. Přepadaly je doma, venku či v hospodě a mazaly je hořčicí či kolomazí. Pokud jim to nestačilo přidaly ještě sypání mouky nebo pošťuchování vařečkou. To vše ale končilo úderem půlnoci, kdy všem Luciím zmizela jejich kouzelná moc.
V oblastech Šumavy, které byly v minulých staletích osídleny především německým obyvatelstvem, obcházel v ten den domky a vesnické usedlosti tak zvaný Lutzl. Jednalo se o rozvernou maškaru, která byla vybavena dlouhým nožem a kontrolovala, zda jsou snědeny všechny knedlíky. No a protože se zde podle tradice právě v tento den knedlíky jedly, neměl většinou Lutzl příliš práce, neboť většina mís zela už dávno prázdnotou.

Literatura:

Vondrušková, Alena: České zvyky a obyčeje. Praha 2004.
Langhammerová, Jiřina: Čtvero ročních období v lidové tradici. Praha 2008.
Toufar, Pavel: Český rok na vsi a ve městě. Třebíč 2004.