Čtení na pokračování od 22. června 2007

Čtení na pokračování od 22. června 2007

Bohumil Vít Tajovský: Člověk musí hořeti
rozhovor Aleše Palána a Jana Paulase s opatem želivského kláštera
(Torst, Praha 2001)

V letošním roce si připomínáme nedožité pětadevadesáté narozeniny jednoho z mimořádných svědků víry v českých zemích dvacátého století, želivského premonstráta Bohumila Víta Tajovského. Od pátku 22. června se proto ve Čtení na pokračování vracíme ke knize rozhovorů s panem opatem, které v letech 1998 a 1999 těsně před jeho smrtí zaznamenali Aleš Palán a Jan  Paulas. Vyšla v nakladatelství Torst a Radio Proglas ji  v premiéře uvedlo v roce 2001. Kromě nejdůležitějších událostí z dlouhého a plodného života otce  Víta, fotografických příloh a jmeného rejstříku    obsahuje  kniha i  vzpomínky lidí, kteří se s ním dlouhodobě stýkali, často za velmi těžkých okolností. Jedním z nich byl například bývalý armádní důstojník a mnohaletý  politický vězeň Luboš Hruška, který se ve vězení nechal pokřtít a po pádu komunismu vytvořil v Plzni na památku obětí represí  meditační zahradu s křížovou cestou. O Tajovském řekl toto:

„Navždy budu Bohu vděčný, že mě cestou bolesti, cestou přijetí a nesení vlastního kříže pozvedl na Kristův kříž. Během téměř jedenáctiletého věznění v komunistických kriminálech a uranovém koncentračním táboře jsem poznal »giganty ducha«, kteří mě naučili Boha znát a tak mě uvedli do úplně pro mne neznámého světa. Vít, dnes můj nejlepší přítel, patří mezi ně. Byl opatem již ve svých pětatřiceti letech (jako nejmladší opat tehdejší doby).  Přitom si stačil »odsloužit« ještě jedenáct roků v těch nejtěžších komunistických kriminálech. Nechybělo mnoho, a byl by skončil jako P. Josef Toufar, do jehož případu komunisté otce Víta zařadili. Patřil mezi ty, kteří svou vyrovnaností ducha bachaře nesmírně popuzovali, svou skromností, tolerancí a láskou jim vyráželi bejčáky z rukou, ale zároveň je vydražďovali k nepříčetnosti. Patří mezi ty, kteří svým vystupováním i v těch nejtěžších podmínkách zůstali Kristovými vyslanci, kteří v každé situaci spolutrpícího podepřeli, hladovému dali ukousnout ze svého mála, klesajícího na duchu pohladili. Patřil mezi ty misionáře, kteří měli vždy srdce na dlani pro každého a léčili svým milým úsměvem. Blíže jsem ho poznal až po propuštění. Později patřil mezi čestné představenstvo nadace Památníku obětem zla v Plzni a byl častým hostem v meditační zahradě. Tak vykvetlo naše krásné přátelství postavené na lásce, víře, na skále. Vítkova nádherná povaha vlasteneckého kněze, čistota duše, tolerance a láskou přetékající srdce ho činí vždy ochotným pomoci potřebnému, poradit tápajícímu. A to bylo v těch temnotách padesátých let a je i dnes nesmírně důležité.“