Biskup Malý: I v současné situaci je možné vidět mnoho pozitivního

Dneškem začínají platit zpřísněná opatření proti koronaviru, která vzbuzují mnohé emoce. Jak tuto situaci prožíváte Vy?

Opatření respektuji, mohu mít různé otazníky, ale když je to jednou nařízeno, měl by to zodpovědný občan respektovat. Na druhou stranu se tím nenechám drtit, je stále možnost vidět mnoho pozitivního. Je možné se teď nad sebou víc zamyslet, vytvořit si prostor pro četbu, rozjímání, abych víc hleděl okolo a navštívil někoho, kdo je osamocen. Tato doba dává mnohé příležitosti, i když ta opatření jsou opravdu tvrdá a nepříjemná, to přiznávám.

Proč je dnes ta situace o tolik jiná než na jaře?

Já myslím, že lidé jsou už unavení. Také bych hleděl na to, aby zpravodajství bylo uměřené. Protože když večer posloucháte zprávy, tak skoro o ničem než o pandemii není řeč. Člověk se skoro nic nedozví, například co se děje ve světě nebo o ostatních záležitostech v naší vlasti. Tudíž aby to dostalo své místo a zaznělo při tom zároveň i nějaké povzbuzení. Aby se někdo usmál a řekl: Ano, je to nepříjemné, ale není to konec světa, není to konec našich dnů, musíme tím projít. To bohužel postrádám, takovou lidštější tvář. Samozřejmě že kdo je jenom odvislý od těchto zpráv, má dojem, že nastává konec světa. Bohužel se to týká i některých křesťanů. Proto bych chtěl posluchače Proglasu povzbudit, že člověk pořád má možnost zabývat se podstatnými věcmi, i když samozřejmě chápu, že když je někdo v existenční nouzi, je to nepříjemné. Na druhou stranu zas má ale příležitost se zamyslet nad tím, jestli byly dosavadní kroky ty nejlepší, jestli nemůže něco ve svých vztazích vylepšit a podobně. Takže šance tu jsou, nevidím to černobíle.

Berete to jako šanci?

Pro sebe ano. Nejsem teď ve vleku mnoha povinností, žádostí, je to trochu utlumeno. Chci věnovat trochu víc času sám sobě. Samozřejmě mám pořád povinností, ale soustřeďuju se teď na to, že navštívím lidi, na které jsem neměl čas nebo na ně zapomněl. Zároveň chci věnovat čas větší usebranosti, zamyslet se, jestli to, co a jak dělám, je ten nejlepší způsob, nebo jestli bych neměl více zajet na hlubinu.

Je to reálné i pro lidi, kteří mají teď existenční problémy?

Doufám, že tito lidé vždycky najdou někoho, kdo je psychicky podpoří nebo jim i finančně pomůže. Ano, já sám ve finanční nouzi nejsem, proto jsem velmi opatrný, abych o těchto lidech svrchu mluvil, co mají, nebo nemají dělat. I tak si ale myslím, že pokud jsou trochu otevření, tak rozhodně najdou někoho, komu se mohou alespoň svěřit, kdo je nějak psychicky podpoří, i když třeba nemůže vyřešit jejich situaci. Přál bych si, aby tu tato sounáležitost zase byla. Zdá se mi, že teď jsou lidé opravdu rozdělení. Doporučoval bych, aby přestaly šarvátky i na politické scéně a všichni mluvili jedním hlasem. Je důležité soustředit se na to, co je nejdůležitější, tedy překonat tyto nepříjemné týdny.

Souhlasíte s tvrzením, že společnost je rozdělená? Pokud ano, proč?

Těžko vám řeknu proč. Část spoluobčanů dá na sliby, část zůstává uzavřená ve svých myšlenkách, nechtějí měnit své názory a postoj vůči osobnostem, kterým důvěřovali. Teď jsou třeba zklamaní, to všechno hraje svoji roli. Je třeba mít otevřenou hlavu, oči a uši a zeptat se: Komu stojí za to důvěřovat? Mohu vsadit na to či ono? Když si člověk tyto otázky položí, už myslí trochu na něco jiného, než jestli ho nečeká vir a věci s ním spojené.

Premiér i celá vláda jsou v poslední době vystaveni otázkám po odpovědnosti za současný stav. Jaký je váš názor, zanedbali něco?

Netroufnu si soudit, protože nevidím do pozadí. Řekl bych, že chyba byla, že nemluvil jeden člověk na základě opravdu odborné analýzy. Ne aby se kdekdo vyjadřoval, co by bylo nebo nebylo, protože lidé jsou potom zmatení. Myslím, že to pak působí i onen rozkol, nejistotu a nedůvěru. V tom bych viděl, že vláda udělala chybu. Jestli měly být roušky už na začátku září, nebo ne, si netroufnu posuzovat, protože nejsem epidemiolog. Na druhou stranu chyběl jasný hlas, který potom může reagovat na změněnou situaci, ale tady se člověk někdy těžko orientoval, co vlastně platí, co bude platit zítra a co už neplatí. To myslím opravdu byla chyba současné vlády.

Když se bavíme o termínech jako odpovědnost, reflexe vlastních rozhodnutí – je to něco, co by mělo patřit do výbavy člověka, který se vydá na politickou dráhu?

Myslím, že odpovědnost je každodenní výzva, ať je člověk v jakémkoliv postavení a funkci. Člověk má odpovědnost nejen vůči sobě, ale i okolí, jehož je součástí. Není to záležitost, která má svou váhu jen v lehčích časech, je to každodenní rozhodování. Jestli toto někdo zpochybňuje, pak si myslím, že je to naprosto nedůstojné a je to vedle. Pokud takový člověk toto hlásá, mělo by se mu okamžitě dostat kritiky a poukazovat na to, že mu nemůžeme věřit.

Jak poznamenala epidemie chod církve, místní společenství, atp.?

Zjara to bylo překvapení, záleželo na místních kněžích, nakolik se uzavřeli nebo ne. I některé řády v Praze uzavřely kostel. Myslím, že to nebylo nejlepší rozhodnutí. Jak jsem slyšel, i teď se to zase děje. Je dobré, aby byl kostel otevřený. Při tom samozřejmě hlídat, aby se tam nesešlo víc lidí, než je teď předepsáno, ale aby se tam lidé mohli pomodlit, adorovat, případně měli možnost přistoupit ke svátosti smíření. Na různých místech je to různé, ale rozhodně ve frekventovaných kostelích ve velkých městech by měly být otevřené. Na venkově je to trochu těžší, kněží mají mnoho kostelů, ale na základě porady s farní radou by přece jen občas měl být kostel otevřen a kněz k dispozici, přinejmenším na telefonu. Život církve se přece nevyčerpává slavením bohoslužeb, jde především o to pomoci lidem rozhovorem, meditací, doporučením literatury náboženské a duchovní. Tady si myslím, že máme pořád své dluhy. Teď se mi zase zdá, že je taková rozpačitost. Dobré je, že ve většině farností začaly zase přenášené bohoslužby přes Skype, což je výborná věc. Třeba teď příští neděli pojedu do Kladna, kde přes ten Skype budu mít pro kladenskou farnost bohoslužbu, je výročí mateřské školky, tak jsem tuto možnost přijal, byť v samotném kostele nás bude jen pět nebo šest. Myslím, že tohle je třeba opravdu využít. Vedle toho je také dobré, jak už jsem řekl, využít ten čas k návštěvám. Mnoho lidí je osamocených, bojí se vyjít na ulici, takže život církve je částečně ochromen, ale neměli bychom se jen schovávat v nějaké noře a čekat, co bude.

Co mohou dělat lidé, kteří jsou doma? V čem pro ně vidíte výzvu?

Především, aby otevřeli Písmo svaté. Aby se potěšili evangeliem nebo jinými částmi. Potom opravdovou modlitbou, protože já sám vím, kolik lidí mě žádalo o modlitbu, já ji slíbím a někdy musím říci, že třeba i zapomenu. Takže popřemýšlet, kdo mě žádal o modlitbu, na kom mi záleží a koho jsem třeba opominul. Když se člověk zamyslí, najednou vidí, že se mu duchovní program naplňuje. Především bych ale chtěl doporučit otevírat Písmo svaté. Teď vychází spousta dobré duchovní literatury. Při ztišení, zamyšlení čas uběhne a hlavně ten pochopitelný strach, který nechci bagatelizovat, ustoupí, nebude na prvním místě. Myslím, že to je důležité.

Měl byste radu i pro ty, jimž je duchovní svět vzdálený?

Třeba si mohou probrat vztahy k druhým lidem, jestli je vše v pořádku, jestli někomu nezávidím nebo třeba s někým nemluvím, protože mě urazil. Jestli mi na tom, kdo mi pomohl, záleží nebo to beru jako samozřejmost. Zároveň si třeba udělat pořádek ve svých věcech. Když jsem byl na jaře 14 dní v karanténě, najednou jsem zjistil (a to myslím, že nejsem úplně nepořádný člověk), kolik mám zbytečných krámů. Takže si myslím, že tahle vnější očista platí i pro lidi, kteří se ke křesťanství úplně nehlásí. Tyto konkrétní záležitosti člověka zaměstnají a strach už pak není na prvním místě.

Byly životní zážitky například z vězení jakási výbava, která Vám pomohla, když jsme třeba nemohli vycházet ven?

Už jsem o tom mnohokrát mluvil, tak se omlouvám, jestli se budu opakovat. Ta sedmiměsíční vazba v Ruzyni, bylo to málo, ale pomohlo mi, že jsem spoluvězně musel brát takového, jaký je a vidět v něm i nějaké dobré vlastnosti. I když to byli lidi, kteří se třeba dopustili těžkých deliktů. Zároveň mě to naučilo se modlit, tam jsem totiž nemohl sloužit bohoslužbu, neměl jsem Bibli, spoluvězeň nebyl křesťan. Musel jsem se tak nějak spolehnout na to, že o mně Pán Bůh ví a já s ním mohu být ve vztahu, ve styku. I když ta vazba nebyla příjemná a samozřejmě přišly chvíle určitého útlumu, tak tohle mi velmi pomohlo i pro další život.