S Alenou Vítkovou a Pavlem Šmýdem o pěstounské péči: Pro některé je to životní poslání

Podle statistiky Ministerstva práce a sociálních věcí žilo v pěstounské péči ke konci roku 2019 téměř 20 000 dětí. „Musíme si zde uvědomit jednu důležitou skutečnost. Většina těchto dětí žije v biologické rodině v blízkosti rodičů, to znamená u prarodičů, tet nebo jiných příbuzných, kteří se o ně starají. Ty tvoří více než dvě třetiny dětí, které bylo nutno odebrat rodičům. Jen jedna třetina, to znamená necelých pět a půl tisíce pěstounů, je těch, kteří to dělají – ono to zní zvláštně – ze srdce, že nemají žádný příbuzenský vztah k dětem, které dostávají do své rodiny,“ popisuje Pavel Šmýd. K tomu dodává, že pěstounská péče se snaží nahradit rodinu dítěti, které nemůže vyrůstat v rodině vlastní. „Nemusí to být zrovna to, že někdo prožije autohavárii nebo rodiče zemřou. Těchto dětí je úplně nepatrně. Většinou jsou to děti z rodin, které nejsou schopny fungovat, nejsou dítěti schopny poskytnout základní podmínky a bohužel jsou někdy pro děti ohrožující,“ upřesňuje Šmýd.

Alena Vítková uvádí, že pěstounské rodiny jsou různé, nicméně „velmi často jsou to rodiny, kde děti jsou starší, už třeba dospělé, a ti lidé jsou ještě mladí a rozhodnou se, že ještě mají sílu vychovávat další generaci dětí.“ Motivací často bývá touha pomoct dětem. „Máme křesťanské rodiny, které to opravdu berou jako životní poslání. V méně častých případech je to ta motivace, kdy si rodiče přímo přejí mít dítě,“ uvádí vedoucí Poradny náhradní rodinné péče Kroměříž.

„Je nejlépe, aby se to dítě zařadilo do přirozené konstelace rodiny. Aby tam mělo svoje místo a aby si uvědomilo, že není cizí element. (…) Aby se připojilo k tomu citovému prožívání celého života rodiny. To se ukazuje jako moc a moc důležité pro léčení traumat, která ty děti zažily,“ doplňuje Pavel Šmýd.

Celý rozhovor o pěstounské péči poslouchejte v audioarchivu.

foto: archiv Radia Proglas