Cesty Naděždy Dvořákové

Naděžda Dvořáková (*1939) se pokouší o prózu mapující ošklivá komunistická padesátá léta s jejich dosahem do normalizačních let sedmdesátých, obestřela mne velká zvědavost, z jakého úhlu pohledu k onomu textu přistoupí. Výsledkem je spíš než próza v pravém smyslu slova, jak ji chápe literární kritika posledních dvaceti let, beletrizovaná kronika událostí na jedné jihočeské vesnici, jíž se prolínají zjevně autobiografické prvky.

Hlavní hrdinka, architektka Dana, zhruba čtyřicetiletá matka dvou dětí, se díky pracovnímu úkolu dostává na konci sedmdesátých let do jedné zapadlé rozkulačené vesnice, kam jezdívala kdysi za babičkou a kde si prožila první, dětsky čistou, a posléze obvykle mladistvě nenaplněnou lásku k synovi místního sedláka, jehož otec  byl po jednom sousedském konfliktu mnoho let vězněn v komunistických žalářích. Synu Honzovi to kompletně rozvrátí život, a dost pravděpodobně je to i příčinou konečného nenaplnění jejich vzájemného vztahu.  Ano, toto je ústřední linie celého příběhu, ovšem autorka se na ni snaží navrstvit komplexní obraz života „obyčejných“ lidí v době totality. Využívá k tomu historických postav a reálií: pražský majáles roku 1962, ozvuky invaze šedesátého osmého roku, ale i retrospektivní úvahy nad smyslem Charty 77...

nad knihou se zamýšlí redaktorka Hana Svanovská, ukázky načetla Eva Svobodová.