Na dřeň o kněžských seminářích: Chyba je v systému, s představenými máme chuť to změnit
Cítí nedůvěru a příliš velký důraz na vnější formy, občas mají pocit, že si sami o sobě nemůžou rozhodovat. Jedním dechem ale dodávají, že chyby jsou systémové a jejich představení i oni sami se s tím snaží něco udělat. O problémech českých kněžských seminářů, podobě kněžství ve 21. století i vizích do budoucna mluví studenti kněžského semináře Jan Hála a Matěj Jirsa, své postřehy připojuje také Jan Pavlíček, který byl na kněze vysvěcený před rokem a půl.
„Když se mluví o formaci a já si představím, že někdo vezme formičku a vykrojí mě, tak to jde bytostně proti mně. Proto bych víc než o formaci nebo výchově mluvil o výcviku – ve stylu terapeutických výcviků a získávání různých kompetencí, které mohou být u různých lidí různé,“ vysvětluje Matěj Jirsa, proč nemá rád, když se život bohoslovců v semináři nazývá formací.
Muži, kteří se v Česku chtějí stát katolickými kněžími, musí strávit nejprve rok v Teologickém konviktu v Olomouci, následně pět let v kněžském semináři v Praze nebo Olomouci. Právě úvodní rok v konviktu byl náročný pro Jana Hálu: „Jeden z největších nárazů pro mě byl, že jsem do konviktu šel velice otevřeně a s důvěrou v to, že všichni hledáme Boha a všichni chceme lidsky vyrůst a žít duchovní život. Narazil jsem ale z 90 % jen na vnější formy – jenom na způsob oblékání, vystupování, způsob mluvy, na to, co máme a nemáme číst.“
Oba bohoslovci i již vysvěcený kněz Jan Pavlíček se ale shodují, že jejich představení chtějí současný stav měnit: „Mají stejnou chuť jako my přijít na kloub tomu, jak by se to mělo dělat. Ale my si sebou táhneme káru toho, jak se to dělalo v seminářích stovky let. Je těžké z toho vyskočit a není to v kompetenci těch, co semináře vedou. To je otázka celocírkevní a celosvětová.“
Diskuzi poslouchejte ve čtvrtek 9. prosince v 16 hodin na Proglasu nebo v prodloužené verzi kdykoliv v podcastových aplikacích.
Související články
Na dřeň s šikanovanou řeholnicí: Říkali mi „sestra ano“
Některá místa a prostředí si jako lidé, a o to více možná jako křesťané, idealizujeme. Snad i proto nás potom může překvapit fakt, že šikana, ponižování podřízených nebo manipulace nejsou vyhrazeny jen školním třídám nebo světským pracovištím. Naopak – rozhodně se nevyhýbají třeba ani řeholním řádům.
