Zápolení o naději a lidskou důstojnost – 2. díl
Česká katolická teologie a astronomie v období 1850-1926 a dále - to je téma druhého setkání nad monografií Prof. Ctirada Václava Pospíšila.
Otevřeme-li odborné publikace zaměřené na problematiku dějin české vědy, anebo na dějiny vědy ve vztahu k naší zemi, určitě nás nepřekvapí, že se zde poměrně hojně hovoří o Mikuláši Koperníkovi jenž se osmělil vyslovit hypotézu heliocentrického uspořádání slunečního systému, a zejména o Galileovi, s jehož jménem je v mnohém spjata tak zvaná vědecká revoluce 17. století. V obecném povědomí shledáváme přesvědčení, že se katolická církev stavěla k nové experimentální vědě kriticky a odmítavě.
Nicméně i v ideologicky zabarvené publikaci z počátku šedesátých let dvacátého století se konstatuje, že v 17. století se vyskytovala zejména ve Francii a v Německu řada jezuitů - přírodovědců, kteří sehráli v dějinách evropské vědy významnou roli. Tyto poukazy obecného rázu ukazují na to, co by měl soudný badatel, který odloží ideologické brýle, v zásadě očekávat, totiž, že názorová scéna nejen na poli přírodovědy samotné, nýbrž pochopitelně také na poli teologie a filosofie bude značně různorodá a mnohovrstevná, pročež zobecňující soudy o postoji teologie a církve na jedné straně, případně o postoji přírodovědy na straně druhé, by neměly na již první pohled vzbuzovat přílišnou důvěru.
