Hermeneutika mystéria - 5. díl

Hermeneutika mystéria - 5. díl
20. března 2016 Hermeneutika mystéria Autor: Jana Beránková

Duchovně vzdělávací cyklus pořadů, kterým nás provází Prof. Ctirad Václav Pospíšil, ThDr. pokračuje seznámením s epochou manuálů v dějinách teologie. Premiéra je v pondělí 21. 03. 2016 v 16 hodin. Pořad opakujeme následující neděli v 10. 30 hodin.

Dogmaticko-teologické přístupové cesty k základním epochám v dějinách teologie

Epocha manualistická

Tridentský koncil hluboce ovlivnil teologii nařízením, že podmínkou kněžského svěcení bude odpovídající filozofické a teologické vzdělání. Na univerzitách nadále existovaly teologické fakulty, ale pro přípravu kléru  začaly vznikat bohoslovecké semináře. Uspořádání příslušného studijního programu vyžadovalo pochopitelně vypracování základních studijních příruček – takzvaných manuálů. Zrod tzv. manualistiky je třeba klást do druhé pol. 17. století. Epocha manuálů v římskokatolické církvi se definitivně uzavírá až po 2. vatikánském koncilu, i když řada teologů a škol už dříve manuál kritizovala, odmítala a překonala.  

V souvislosti s manuálem se postupně začínají objevovat jednotlivé teologické disciplíny, jak je známe dnes. Ještě ve scholastice existovala pouze jediná teologie, přičemž určitou samostatnost měl výklad biblického textu. Církevní právo se vyučovalo na samostatné fakultě.

Nejprve se tedy v počínající manualistice oddělily dogmatická a morální teologie, velmi záhy se objevily předměty „asketika“ a „mystika“ (dnes spiritualita). Stále více se osamostatňovala apologetika, z níž se postupně vyvinula dnešní fundamentální teologie. V tereziánském období bychom se poprvé mohli setkat s pastorální či praktickou teologií. Novou podobu postupně začaly dostávat biblické vědy.

Základní stavební jednotkou manuálu byla takzvaná teze, v níž na prvním místě nestála otázka jako ve scholastice, nýbrž v jistém slova smyslu závěr – učení magisteria či určitá teologická poučka vyvozená z Písma a tradice. Manualistiku nesmíme zaměňovat za scholastiku, která studenty podněcovala k samostatnému myšlení. V manualistické formaci bylo úkolem studenta tří až čtyřletého kurzu teologie prostě to, aby se teze naučil víceméně nazpaměť a latinsky je reprodukoval před examinátorem.

Výchozí teze se ospravedlňovala argumenty z Písma, z výroků magisteria (pokud z magisteria nepocházela), z tradice (církevní otcové, církevní učitelé, ostatní autority), z rozumu. Uvedený postup vedl někdy k podvědomému dojmu, jakoby magisterium stálo nad Písmem. Kritická úloha Písma a spisů církevních otců se v zásadě vytratila.

Dogma a výroky magisteria byly nahlíženy prizmatem manuálové teze. Nešlo tolik o porozumění tezi a souvislosti mezi jednotlivými pravdami víry, nýbrž spíše o přijetí těchto naukových vět a případně o umění obhajovat je pomocí naučených údajů.

Je zřejmé, že původní rozdělení do traktátů vedlo často ke vzájemné separaci jednotlivých aspektů tajemství víry již uvnitř samotné dogmatické teologie.

Řečeno jinak: manualistika zcela nedostatečně zohledňovala princip analogie víry, Například se zcela vytratila vazba mezi trinitární teologií, paschálním tajemstvím a soteriologií: Kristův kříž byl redukován na prostředek překonání hříchu, avšak jeho zjevitelská funkce se zcela vytratila. Trinitární teologie byla prezentována spíše jako ontologická spekulace o tajemství imanentní Trojice, tedy toho, jak je Bůh sám v sobě, vytrácel se poměr mezi Trojicí a dějinami spásy, což vedlo k odtržení trinitárního tajemství od prožívání tajemství víry. Nauka o milosti byla spíše spekulativní, milost sama byla představována jako zvěcnělá kategorie, opět poměrně odtrženě od christologie a trinitologie. Souhrnu jednotlivých traktátů scházel jednotící architektonický princip. Bohužel neexistovala pneumatologie a dogmatická ekleziologie.

Teologie byla z hlediska své ekleziologické role vnímána pouze jako prostředek přípravy nových presbyterů, což ovšem vedlo k její naprosté klerikalizaci a následné stále křiklavější odtrženosti od dobového kulturního, filozofického a přírodovědeckého kontextu. Jestliže manualistika byla v sedmnáctém a osmnáctém století v zásadě na výši své doby, nelze o ní totéž tvrdit v devatenáctém století a zejména v první polovině století dvacátého.

Ale je tady jeden argument, proč bychom neměli klasické manuály z knihoven  vyhazovat. V zásadě všichni velcí klasičtí teologové dvacátého století manuál znali a jeho znalost u svých čtenářů předpokládali. Chceme-li rozumět dílům velikánů, jako jsou kupříkladu H. De Lubac (1896-1991), K. Rahner (1904-1984), H. Urs von Balthasar (1905-1988), E. Schillebeecx (1914), J. Ratzinger (1927) atd., měli bychom si nějaký manuál pročíst.

Křesťanská teologie na cestě k dnešku a zítřku

Proměna metody v dogmatické teologii se definitivně prosazuje v souvislosti s rozhodujícím mezníkem v teologickém myšlení naší doby, tedy s 2. vatikánským koncilem.

Hovoříme-li o současnosti, je třeba upozornit také na některá pokoncilní zpracování z pera českých autorů i na překladové práce. Nemůžeme všechny autory jmenovat, ale velkou úctu bychom měli projevovat vůči osobě a dílu J. Zvěřiny (1913-1990). Jeho teologie Agapé představuje první pokus o kompletní českou pokoncilní dogmatickou teologii.

Jedinou moderní českou monografií věnovanou trinitární teologii je dílo představitele husitské teologie profesora Zdeňka Kučery (1930). Jedinou pokoncilní systematickoteologickou christologií v českém jazyce je monografie prof. C.V. Pospíšila Ježíš z Nazareta Pán a Spasitel.

                                                                                                       

Kromě této nabídky je k dispozici řada překladů. Je třeba podotknout, že těžiště vědecké práce leží dnes převážně v oblasti odborných studií a statím které se publikují v odborných periodikách či sbornících.

Pořady duchovně vzdělávacího cyklu Hermeneutika mystéria postupně zpřístupňuje Audioarchiv Proglasu. Audioarchiv