Matka Páně podle Písem – 11. díl
V jedenáctém pořadu věnuje prof. Ctirad Václav Pospíšil pokračování v hledání mariologických motivů v Lukášově evangeliu.
Evangelium o zvěstování se skládá ze tří částí.
I. Nejprve se v něm mluví o radostné zvěsti (Lk 1, 28-29) a pak následuje dvojí upřesnění: první týkající se lidského původu Mesiáše (30-33), druhé, tajemnější, týkající se jeho božského původu (34-36).
První část nejprve vyhlašuje mesiánskou radost: Raduj se! První andělovo slovo chaire totiž není žádným obyčejným přání pokoje, není to hebrejské šalom, ekvivalent našeho „dobrý den“. Je to ohlas zpráv o mesiánské radosti, jimiž se proroci obraceli k dceři sionské: Zach 9, 9: Jl 2, 21-27, a zvláště Sof 3, 14-17. Tato eschatologická radost vždy pramenila z toho, že se Pán vrací do středu Izraele,– „do lůna Izraele“. Andělova zvěst je ozvukem zvěsti Sofoniášovy, tentokrát se však má vyplnit v nejbližší budoucnosti.
Prorokovo zvěstování Izrael Andělovo zvěstování Marii
Sof 3, 14-17 Lk 1, 28-33
Raduj se (chaire) Raduj se, (chaire),
sionská dcero… milostiplná,
Král Izraele, Jahve, Pán
je v tobě. je s tebou…
Neboj se, Sione, Hle
Jahve, tvůj Bůh,
je ve tvém lůně. počneš ve svém lůně
a porodíš syna
a dáš mu jméno
jako statečný Zachránce (jóšía´) „Jahve Zachránce“.
Způsob, jak je Marii sdělováno Boží vtělení, nás nikdy nepřestane udivovat. Nejsou tu žádné abstraktní pojmy, nová událost je představena na pozadí starobylých Písem, která jsou na ni vztažena. Tak – osvětlena Písmem – odhaluje svůj božský rozměr a zároveň v ní Písmo, vyjevující se náhle v novém světle, nachází své nečekané, zázračné naplnění.
Andělovo zvěstování Marii ohromilo (Lk 1, 29). Její úlek byl důsledkem setkání se samotným Bohem, a také důsledkem zprávy o mesiánské radosti a oné omračující skutečnosti, která znamená: „Spása je tu. Staneš se matkou božského Mesiáše, totožného se samotným Pánem. Jsi nový Izrael, v němž bude sídlit Bůh.“
II. O mesiášství a božství dítěte pak anděl hovoří podrobněji. To je ta druhá část evangelní zprávy. Nejprve soustředí pozornost na Mesiášovy předky. Jeho slova poukazují k nejdůležitějšímu proroctví o Mesiáši – Nátanově řeči k Davidovi. 2 Sam 7, 12-16 a Lk 1, 32-33
Nátanovo zvěstování Davidovi Gabrielovo zvěstování Marii
2 Sam 7, 12-16 Lk 1, 32-33
(aby vynikly shodné prvky,
pozměnili jsme pořadí veršů)
14. Já mu budu Otcem
a on mi bude synem. a bude nazván Synem Nejvyššího.
Pán Bůh mu dá
16 b. Tvůj trůn bude navěky upevněn. trůn jeho předka Davida,
16 a. Tvůj dům a tvé království bude kralovat
budou před tebou trvat navěky. navěky
Srov. 13. Upevním navěky nad Jakubovým rodem
jeho královský trůn a jeho království nebude mít konce
III. Poslední perikopa, třetí andělova předpověď o Marii, se týká Mesiášova božského původu. Navazuje tak na perikopu předchozí, která se soustředila na jeho lidský původ:
Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní! Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží (Lk 1, 35).
Božský stín poukazuje k oblaku, který byl znamením přítomnosti Jahveho. Tento oblak se poprvé objevil při ustavení mojžíšského kultu. Pokryl svým stínem archu úmluvy, zatímco Boží sláva, tedy sám Bůh, ji naplňovala zevnitř. Maria zakouší Boží přítomnost v obou podobách: shůry, tedy z oblasti transcendentna, i zevnitř, jako přítomnost Pána slávy přímo v sobě. Oba texty k sobě mají velmi blízko.
Ex 40, 35
Oblak zahalil svým stínem stan setkávání a příbytek naplnila Hospodinova sláva.
Stejná představa provází i text o Mariině návštěvě u Alžběty, která je líčena v návaznosti na vyprávění o přenesení archy do Jeruzaléma v 2 Sam 6, 1-14. Totéž téma se objevuje ještě v závěru evangelia o Ježíšově dětství.
Simeon zdraví Ježíše vstupujícího do chrámu jako slávu Izraele (Lk 2, 32). I zde se jedná o božský titul Jahveho sláva, která opustila chrám spolu s archou úmluvy, do něj opět vchází, když tam Maria přináší Ježíše. proto Simeon už může zemřít (Lk 2, 26 a 29): poté co „viděl slávu“, může „vidět smrt“. Čas se naplnil. Maria, eschatologická dcera Sionu a nová archa úmluvy, přináší do chrámu toho, jehož příbytkem chrám je, a tak v určitém smyslu završuje své poslání. V posledním úryvku evangelia o Ježíšově dětství, ve zprávě o nalezení v chrámu, to potvrdí i sám Ježíš: „Musím být v tom, co je mého Otce“ (Lk 2, 49).
V předchozí části jsme citovali text z knihy René Laurentina Pojednání o Panně Marii.
Prof. C.V.Pospíšil se ve svém výkladu zabýval také tématem Magnificat - Mariina chvalozpěvu:
Maria řekla: "Duše má velebí Pána
a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli,
že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení.
Epizoda Simeon a Anna, Lk 2, 21-38
Lk 2, 34 - A Simeon jim požehnal a řekl jeho matce Marii: "Hle, on jest dán k pádu mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat- i tvou vlastní duší pronikne meč - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí."
Epizoda Dvanáctiletý v chrámě Lk 2, 41-52. Závěrečné verše mají christologickou vypovídací hodnotu. Lk 2, 48-49
"Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: "Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali." On jim řekl: "Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?