Né, pětku né!
Čas vysvědčení je zase tady. Někteří školou povinní se na něj těší, pro jiné patří poslední školní den mezi ty horší okamžiky v životě. Domů totiž nesou ukázat výsledky své půlroční práce vtělené do čísel. K čemu tato čísla slouží? Existuje jiné, stejně dobré, nebo dokonce lepší hodnocení? To je téma pro Alžbětu Vašků a doc. Mgr. Radmilu Prchal Pavlíčkovou, Ph.D. z Katedry historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.
V současnosti je možné použít dva druhy hodnocení, a sice známkování, na které jsme všichni zvyklí, a slovní hodnocení. To má například formu dopisu, který dítě přinese domů místo vysvědčení.
"...Klasifikace a slovní hodnocení cílí na odlišné motivace. Klasifikace pracuje s vnější motivací: Předveď mi svůj výkon a já tě za něj odměním nebo potrestám. Chyba je vyhledávána jako zdroj rozpoznávání toho, jakou známku si žák zaslouží. (...) Popíráme tím zásadu, kterou všichni velmi dobře známe, a sice, že chybami se člověk učí. V tomto přístupu chybu nepoužíváme jako efektivní nástroj učení, ale vyhledáváme ji, abychom mohli dítě zaškatulkovat k určitě známce. Slovní hodnocení pracuje mnohem více s vnitřní motivací. (...) a základní otázkou není: Co jsi dostal z písemky? Základní otázka zní: Co nového ses naučil, jak dobře ses to naučil? Pojďme se podívat na to, jak bys to mohl udělat lépe."
Dělící čárou mezi hodnocením, které cílí na vnější nebo vnitřní motivaci přitom není jen jeho způsob, ale koncepce celé výuky. Jak taková změna může vypadat je možné vidět na příkladu výuky o Československu v únoru 1948, který je bonusem k celému pořadu:
V tradiční výuce si učitel připraví prezentaci a výklad, kde zazní všechna důležitá fakta. Ta důležitá, která budou v testu, budou nějakým způsobem zvýrazněna. Probere události února 1948 a nástup totality, popíše upevňování moci komunismu, charakterizuje zahraniční politiku, vysvětlí, jak probíhalo pronásledování odpůrců režimu a v čem spočívaly politické procesy, objasní, co to bylo znárodňování a kolektivizace. Výklad proloží obrázky, ukázkami z filmů, otázkami. Úkolem žáků je sledovat výklad a zapisovat si.
Po několika takových hodinách ohlásí písemku, vytvoří test, žáci jej vyplní. Učitel kontroluje, jak dobře se žáci naučili fakta. Za chyby sníží hodnocení.
Moderní výuka počítá s tím, že v hodině pracují především žáci. Učitel je průvodce a moderátor: připraví do každé hodiny pestrou, podnětnou práci. Žáci hodně mluví, čtou, píší, řeší problémy. Protože často pracují ve dvojicích a různorodých skupinách, učí se spolupracovat, domluvit se, vysvětlit si navzájem své názory, obhájit své řešení. Často výsledky své práce představují ostatním, procvičují tedy prezentační dovednosti. Žáci také sami strukturují své poznatky, třeba vytvářejí myšlenkové mapy, časové osy, plakáty, novinové články nebo divadelní představení. A neustále dostávají ke své práci zpětnou vazbu – od učitele, svých spolužáků a koneckonců hodnotí také sami sebe.
Když žáci pracují na svých úkolech, učitel je pozoruje, obchází, radí, dává okamžitě zpětnou vazbu – když vidí chybu, používá ji k učení, povzbuzuje je, oceňuje za dobře odvedenou práci. Žáci sami na konci hodiny mohou s ostatními sdílet, co jim dělalo potíže, co je bavilo, co se jim dařilo, hledat důvody potíží, přemýšlet o tom, jak by příště mohli pracovat jinak. Reflektují, jak se jim pracovalo ve skupině. Učitel může dávat známky, softskillové body, dělat si slovní poznámky o pokroku a problémech. Cílem je průběžné, podporující a motivační hodnocení procesu, nejen znalostí. A když se učí a při tom hodnotí moderně, tak je nakonec vlastně jedno, jestli dítě donese vysvědčení se známkami nebo s dopisem.
(Text doc. Prchal Pavlíčkové, redakčně zkráceno a upraveno.)
