"Odešla pokojně a tiše..." aneb Jak se umíralo v 17. století

Pro nás skoro zakázané téma, pro člověka před třemi sty lety každodenní chleba. "Předmoderní kultura byla svým způsobem prodchnuta myšlenkou na konec života," říká na úvod Prchal Pavlíčková, která se právě smrtí a umíráním v raném novověku dlouhodobě zabývá. Okamžik smrti byl tím nejdůležitějším okamžikem lidského života, kdy probíhala dramatická bitva o spásu duše.

Častým pramenem, o který lze opřít bádání, jsou příručky dobrého umírání, které člověka připravovaly na to, aby na věčnost odešel opravdu smířený, pokojný a připravený. Podobné příručky četl bepochyby i Jan Jiří Harant z Polžic a Bezdružic (český exulant a mladší bratr kryštofa Haranta popraveného v roce 1621), do jehož osobních zápisků se začteme a prožijeme s ním poslední chvíle jeho druhé manželky Sabiny z Waldenfelsu.

I když prameny osobní povahy (například deníky) byly v 17. století poměrně běžnou záležitostí, paměti Jana Jiřího Haranta se z nich přeci jen trochu vymykají, a to jak pohnutým osudem jejich pisatele, tak emocemi, které do popisu událostí, které jej zasáhly, vložil.

Sabina z Waldenfelsu odešla "pokojně a tiše" a na svou smrt se svědomitě připravila, třeba i tím, že si ve své Bibli poznačila, na jaký úryvek má nad ní být proneseno pohřební kázání. Co všechno před smrtí říkala? Kdo byl okolo ní? Co nakonec zaznělo v kázání? A co na to všechno Jan Jiří? Co z jeho zápisků můžeme vyčíst o vnímání smrti obecně?

Poslouchejte ve 20.15.