Pouť jsme dokončili za něj
Poutí k sobě – tak nazval handicapovaný Milan Langer, zakladatel Spolku Trend vozíčkářů, svůj úmysl doputovat z Olomouce do Santiaga de Compostela. Vzhledem k tomu, že sám používal invalidní vozík, vyzval ke spoluputování skupinu pěti přátel. Od března 2019 urazili tisíce kilometrů, přesto v srpnu toho roku Milan Langer zemřel ve francouzské nemocnici. Po roce se s jeho přáteli ohlédneme za jeho poutí.
"Milan mě naučil, že pokud člověk něco chce, tak ani zdravotní handicap není překážkou k tomu splnit si sen," říká Jozef Kivoň, jeden z těch, kteří vozíčkáře doprovázeli. U zrodu nápadu vydat se do Santiaga de Compostela přímo z Olomouce stála blízko Vendula Pavláčková, která v tu dobu pracovala u Milana Langera, trpícího svalovou dystrofií, jako osobní asistentka: "Zjistili jsme, že jsme naladěni na stejnou vlnu. V roce, kdy jsem dělala Milanovi asistentku, jsem zároveň cestovala. Měla jsem v plánu i Santiago a také jsem se tam s kamarádkami vydala. No a Milanovi se ta myšlenka velice zalíbila, bavili jsme se o tom, že bychom do Santiaga šli třeba čtrnáct dní po Španělsku. A on najednou, ze dne na den, mi říká: 'Tak – dejme to ode dveří!' Nejdřív mě to trochu vyděsilo, ale pak jsem si řekla, proč ne? No a začali jsme plánovat."
Na inzerát se postupně přihlásili dobrodruzi, o generaci mladší, než Milan Langer. Ti se nezištně nabídli, že vozíčkáři tuto pěší pouť umožní. Z Olomouce vyšla skupina poutníků 21. března roku 2019 po standardní poutnické trase, ovšem právě kvůli nesnázím s invalidním vozíkem a nesjízdným terénem museli poutníci často trasu přizpůsobovat.
Milan Langer se dostal zhruba do dvou třetin zamýšlené cesty. Se skupinou přátel ještě narychlo oslavil šedesáté narozeniny, ale protože se mu v tu dobu zdravotně přitížilo, musel být hospitalizován v v nemocnici ve francouzské obci Decazeville. 7. srpna 2019 zemřel. Vendula Pavláčková a Jozef Kivoň pouť do Santiaga de Compostela dokončili za něj.
Po roce od počátku pouti jsme si do olomouckého studia Radia Proglas pozvali Vendulu Pavláčkovou a Jozefa Kivoně, abychom se jich zeptali, jestli v jejich očích ten projekt měl smysl. Hovořili otevřeně nejen o svých zážitcích, které jim šest měsíců na cestě přineslo do života, ale i o svých intenzivních pocitech tehdy i rok poté.
Rozhovor připravila a moderuje Radka Rozkovcová.
Milan Langer, 59 roků. Sedím na vozíku, miluji a pracuji celý život, takže už je to pěkná řádka let. Přesto si nemyslím, že by bylo mým cílem něco ukázat druhým. Potřebuji dokázat především sám sobě, že na to mám. Tuším, že mnohé a zejména ty nejtěžší nečekané překážky nám budou stát v cestě, ale všechno to bohatě vyváží spousty úsměvů a krásných chvilek. Zřejmý hřejivý pocit, že jsme to dokázali. Nekonečné zástupy lidí, které budeme potkávat na svých cestách a budou nám snad fandit. Lidé, kteří nás obohatí svými příběhy. Pokud mohu sloužit někomu jako inspirace, že má nějakou bolístku, že se mu něco v životě nedaří, a on to přece dokázal, tak budu jedině rád. Je to přidaná hodnota k tomuto sobeckému putování. Děkuji za vaši přízeň i za vaši podporu.
