Nedomazlenky z dívčí katolické školy

Dívčí katolická střední škola je jednou z prvních církevních škol, zřízených po listopadu 1989. Je dvouletá a své brány otevírá dívkám s tělesným či lehčím mentálním postižením, studijně méně nadaným, ale také dívkám zcela zdravým, které si nesou životní zkušenost z diagnostických ústavů či dětských domovů. Škola tyto dívky připravuje na vstup do samostatného života a pomáhá jim překonat těžké životní období.

První, méně náročný obor, se jmenuje Praktická škola – zde se učí především dovednostem, které by měl zvládat samostatně žijící člověk: vařit, uklízet, šít, pečovat o miminko, prostě umět se o sebe postarat. Připravovány jsou také na povolání pomocných sil v kuchyních či různých zařízeních. Náročnější je studijní obor Charitativní služby. Vedle obvyklých předmětů jako český jazyk či matematika se studentky učí především základům zdravovědy, první pomoci, péči o nemocné, o děti, o tělesně či mentálně postižené lidi, o domácnost. Absolventky by měly najít uplatnění v sociálních službách, nemocnicích, hospicích, ale mohou působit také jako kuchařky nebo šičky.

Praktickou část studia absolvují dívky pod Petřínem v Nemocnici Milosrdných sester a ve Stacionáři Sv. Karla Boromejského v Řepích. Je to mnohdy tvrdá konfrontace, zkouška, zda těžké povolání, pro které se rozhodnou, bude v jejich fyzických, ale i psychických silách.

Každá ze studentek potřebuje velmi individuální přístup. Škola je nevelká a tak všichni, ředitel, učitelky a učitel, pedagogičtí poradci, psycholožka, asistentky i řádová sestra Magdaléna znají všechny osobně, oslovují je křestními jmény a vědí o jejich potížích i radostech. Když řeší jejich potřeby, problémy nebo výstřelky, přizpůsobí svůj přístup jedinečnosti každé z nich.

Škola je otevřena dívkám vychovaným v duchu ateismu stejně jako věřícím. Katolickou víru nikomu nevnucuje a nevyžaduje ji. Křesťanství nabízí jako cestu, jako pozitivní opěrné body při utváření vlastního života, avšak každému ponechává svobodnou volbu. Snaží se dívky vychovávat k obecným křesťanským hodnotám jako je upřímnost, nezištnost, poctivost – a především solidarita a pomoc bližním, již dívky v tuto chvíli přijímají a v budoucnu budou poskytovat.

(s využitím textů autora výstavy)

Slovo autora snímků, Ondřeje Staňka:

Jak jsem fotografoval v Dívčí katolické střední škole 

"Šťastnou náhodou jsem přišel k téhle škole. Ředitele Luboše Hoška jsem poznal blíže při jedné delší jízdě vlakem. Jeho povídání o Katolické škole jsem zprvu naslouchal se zdvořilou zdrženlivostí, neboť jestli mě něco nechávalo chladným, tak vzorné ctnostné dívčiny coby adeptky na kariéru jeptišky. Jaký omyl! Záhy jsem zpozorněl, protože to, co vyprávěl, nešlo s mou předsudečnou představou nějak dohromady. A tak jsem přijal jeho pozvání.

V učebně, kam jsem vstoupil poprvé jednoho odpoledne, byly jen dvě dívky. Spanilá Romka, oči jsem na ní mohl nechat, a vedle ní na vozíku postižená dívčina se sklopenýma očima. První, co mě napadlo, bylo, že je to kontrast, který by stál za fotku. Ale když pak to snědé děvče s naprostou samozřejmostí odrejdovalo spolužačku k přistavené dodávce z Jedličkova ústavu, došlo mi, že na poznávání toho bude přece jen trochu víc.

Dostalo se mi úžasného privilegia: déle než rok jsem mohl kdykoli vstoupit do třídy, protahovat se mezi lavicemi a vyrušovat svým cvakáním, jak dlouho jsem chtěl. Ty holky se samozřejmě nejdříve předváděly, dělaly na mě opičky nebo se naopak schovávaly za sešit, pod kapuci, pod lavici… a učitelé a učitelky, jež mají moji bezmeznou úctu, nám to tolerovali. Rušil jsem zpravidla tak dlouho, než si na mě holky zvykly a přestaly mě brát na vědomí.

První období se odehrávalo ve znamení mého naprostého obdivu: ke škole, k pedagogům, a především k těm dívkám, z nichž každá žije s nějakým svým problémem a protlouká se, jak jí to fyzická kondice či intelektuální dispozice dovolí. Především jsem si ale uvědomoval, že největším handicapem těch dívek je nedostatek sebevědomí a co potřebují nejvíc, jsou projevy uznání a náklonnosti. A tak jsem je fotografoval, jak se mají či nemají k práci i k sobě navzájem… a trochu jsem jim přitom nadržoval.

Časem jsem se stal téměř živým inventářem školy, poznával ty dívky víc a víc, viděl, že některé z nich umějí být taky docela pěkná čísla a že ten můj soustrastně-oslavný pohled byl jen jedním z možných. Že jejich svět má mnoho různých faset a nahlédnout pod pokličku mi bylo dopřáno pouze v nepatrném výseku jejich života. Ne že bych někdy neměl chuť vyměnit fotoaparát za rákosku, ale rád jsem je měl čím dál tím víc.

Nechtěl jsem nic přikrášlovat. Fotografoval jsem je, když se soustředily a podávaly výkony vskutku heroické, ale také když zlobily, byly unavené a otrávené: při hodinách i o přestávkách, na škole v přírodě, při zábavě, při mších i při péči o staroušky. Fascinovaly mě jejich proměny: něha a laskavost těch, od nichž se dala očekávat ta největší alotria, v okamžiku, když na ně padne odpovědnost za bezmocné; zjihnutí těch nejzarputilejších drsňaček, když se učí pečovat o miminko; samozřejmost, s níž i ta z lenivějších přiskočí, aby pomohla vozíčkářce přes práh.

Omluvit se chci všem, na jejichž fotografie se na této výstavě nedostalo, a především těm, jejichž fotografie tady visí, i když by jim to na jiných fotkách možná slušelo víc.

Ne, že bych se na to těšil, ale třeba se s některými z nich setkám, až mi bude mizerně, ve špitále, domově důchodců, hospici… Budu v dobrých rukou."

Čím tato práce obohatila Ondřeje Staňka?