Kněz a ultramaratonec P. Pavel Semela: Člověk nesmí ztratit ze zřetele cíl

„Ze školních hodin tělocviku jsem si odnesl, že běhání není pro mě. Dlouho mi to vydrželo. (…) Později jsem zjistil, že to bylo proto, že nás to nikdo neučil, že nám nikdo neřekl jak. Prostě vyběhněte, běžte co nejrychlejc a my vám to stopnem,“ popisuje svoji cestu k maratonským běhům P. Pavel Semela. Kouzlo běhu objevil až po třicítce, kdy se spíše „z hecu“ přihlásil k půlmaratonu společně s přáteli, se kterými chodil hrávat fotbal. „Ten první závod se mi tak poved a byl jsem z toho tak nadšenej, že jsme se během dvou týdnů s jedním kamarádem dohodli, že zkusíme i maraton,“ vzpomíná.

Nakonec vedla cesta P. Pavla Semely ještě dál, a to doslova. Zlepšení v maratonu by jej stálo velmi mnoho času a sil, proto se rozhodl pro ultramaratony, tedy běhy delší, než je maratonská vzdálenost 42,195 km. Zúčastnil se horských ultramaratonů, např. Krkonošské stovky nebo 120 km v Dolomitech. Také si oblíbil benefiční běh Františkolázeňská 24hodinovka, ve které se mu podařilo v tomto časovém limitu uběhnout 161 km.

P. Pavel také dvakrát absolvoval triatlonový závod Ironman. Ten sestává z necelých 4 km plavání, 180 km jízdy na kole a maratonského běhu. Na otázku, co takový závod člověku dá, P. Pavel odpovídá: „Nejvíc jsem se toho dozvěděl, nebo naučil při přípravě. Ten závod už je taková třešnička na dortu. (…) Připravoval jsem se soustředěně sedm měsíců. (…) V tu dobu mě to hodně naučilo využívat čas.“

„U dlouhodobých cílů je třeba neztrácet ze zřetele, proč to člověk dělá. Člověk si musí připomínat, proč to dělá, a zároveň každý den udělat ten malý krůček, který sám o sobě člověka nikam příliš neposune,“ dodává P. Pavel Semela s tím, že po několika měsících malých krůčků se našemu cíli ocitneme mnohem blíže. Ať už je to cíl na konci závodu, nebo pomyslný cíl v nebeském království.

Celý rozhovor s P. Pavlem Semelou poslouchejte v audioarchivu.

Foto: Aleš Masner, Katolický týdeník