Režisér George Agathonikiadis: Tady mě chápou líp než v Řecku
V necelých dvou letech spolu se sestrou a prarodiči přicestoval do tehdejšího Československa. Psal se rok 1949 a on strávil několik let v dětském domově. Poté žil s prarodiči v Brně, kde vystudoval střední školu a našel si cestu na FAMU. Svůj profesní život věnoval televizi a filmu. O jeho osudu jsme s ním mluvili v pořadu Dopoledne s Proglasem.
První vzpomínky má George Agathonikiadis z dětského domova. „Byl tam velký park a bylo tam strašně moc dětí. A já si pamatuju, že když jsem tam běhal, přišla za mnou jedna starší paní, vzala mě do náruče a začala mě líbat, což jsem předtím vůbec nezažil. A ta paní každý večer chodila do našeho pokoje a jenom mně četla pohádku. Já nevím z jakého důvodu, jestli jsem se jí líbil. Pak jsem ji hledal po letech, ale už jsem ji nenašel,“ popisuje náš host své rané dětství.
Další etapou pak byl život v Brně, kde se o mladého George starali jeho prarodiče. Ti přišli do Česka v pokročilém věku, nikdy se nenaučili česky a byli dokonce negramotní. To jim však podle jejich vnuka nebránilo v plnohodnotném životě. „Když jsem si hrál na dvoře pavlačáku, byl jsem v Česku. A jakmile se zavřely dveře bytu, byl jsem v Řecku. Babička vařila řecká jídla a dědeček, když ho popadl smutek, začal tančit,“ vzpomíná režisér. I přes jazykovou bariéru si prarodiče dokázali najít mnoho přátel a také se stýkali s dalšími Řeky žijícími v Brně.
George Agathonikiadis o sobě říká, že má český mozek, ale řecké srdce. Osobnost podle něj tvoří mozek, ale srdce je spojeno s řeckou hlínou, sluncem, mořem. „Já jsem s tou zemí spojen pupeční šňůrou, citem, ale tady jsem doma, co se týče tvorby. Píšu pořád česky a píšu věci, které jsem prožil tady. Kulturu mám českou. Já nemám žádnou řeckou kulturu, já jsem nechodil do řecké školy. Všechno mě táhne sem,“ uzavírá.
Celý rozhovor také o olivách a jejich obrovském významu pro každého Řeka poslouchejte v audioarchivu.
Foto: Antonín Chundela