Sedmdesát devět let od tragédie jménem Ležáky

Bývala to malá vesnice s osmi domky kolem mlýna, dnes zde najdeme pomníčky a zbytky kamenných základů domů. Zatímco lidickou tragédii přežilo víc jak stovka žen, která se po válce do obce vrátila, a ve světě byly pořádány sbírky pro obnovení Lidic, osadu Ležáky stihl jiný osud – nacistické vraždění přežily pouze dvě dívky, Jarmila a Marie Doležalovy, které se z Německa, kam byly dány na převýchovu, do vlasti navrátily až v roce 1946. S paní Jarmilou Doležalovou a její dcerou Jarmilou Doležalovou mladší jsme se setkali přímo v Památníku Ležáky, kde s nimi mluvil Martin Weisbauer.

"Jsem poslední žijící z Ležáků. Narodila jsem se tady ve mlýně. Bylo tu vidět na všechny domky, stromy tu tehdy nebyly. Tady se všichni znali a lidi si pomáhali, byli skoro jako jedna rodina," vzpomíná Jarmila Doležalová starší na život před válkou a tragickými událostmi, které jí navždy změnily život.

"Se vznikem Protektorátu započal na Ležákách odboj a ten probíhal na více rovinách. Například ve mlýně schovávali zbraně, podporovali rodiny zatčených proviantem. (...) Co bylo zásadní a osudné pro Ležáky, bylo ukrytí parašutistů z paravýsadku Silver A ve mlýně i s jejich vysílačkou Libuší. Přespávali a skrývali se tu Jiří Potůček, Josef Valčík a Alfréd Bartoš. V momentě, kdy gestapo získalo informaci, že to bylo v Ležákách, rozhodlo se k tvrdému zákroku - zvažovali i daleko tvrdší postup než byl v Lidicích, přišli dokonce s ideou, že budou ležáčtí zavření a zatlučení ve svých domech a budou zapáleni zaživa," popisuje Jarmila Doležalová mladší a pokračuje v popisu osudného dne: "24. června 1942 ti, kteří ještě nebyli zatčení, byli shromážděni v netěženém lomu, děti byly dovezeny ze škol, ti, kteří pracovali mimo, tak byli někteří i lstí obelháni a převezeni sem. Kdo mohl, byl shromážděn tady, na několikrát byli dopraveni do pardubického Zámečku. Děti kolem devatenácté hodiny začali oddělovat od matek, každá musela v kanceláři nahlásit iniciály a předat ho do autokaru Marii Kouřílkové a potom autokar odjel. Ve středu večer potom na písníku u Zámečku proběhly popravy, kde bylo popraveno 33 ležáckých obyvatel, nejmladší byla Helena Skalická, které bylo 15 let. (...) Ze třinácti dětí jedenáct odjelo vlakem do polské Lodže jako poněmčení neschopné."

Obě dvě ženy v současné době působí v rodinném nakladatelství RONADO (Rodinné nakladatelství Doležalových, pozn. red.), které si klade za úkol nést odkaz Ležáků a jeho okolí. "V roce 1987 jsem začala bádat ohledně Ležáků - vyzpovídala jsem první pamětníky a přibližně od roku 2003 se tomu věnuju denně - pracuji buď na filmech, nebo na knihách. Připravili jsme knihu Osud jménem Ležáky a vydali jsme ji v roce 2016 a v skoro dvacet let pracujeme na unikátní knize Osud jménem Lidice," vysvětluje svou badatelskou práci Jarmila Doležalová mladší.

Celý rozhovor k výročí tragických událostí v obci Ležáky 24. června 1942, ale také osobní vyprávění o osudu Jarmily Doležalové poslouchtejte v našem audioarchivu.

foto: Harold, CC BY-SA 3.0