Na dřeň o domácím násilí: Mlátila jsem do něho pěstičkama, aby mámu nechal
Domácí násilí vám může zkazit dětství i dospívání. Možná se s ním vyrovnáváte celý život a možná sami nakonec padnete na dno. Nebo se stane zázrak a vy máte, jako mladá maminka Katka, vlastní spokojenou rodinu, za kterou jste neskutečně vděční.
Obětí domácího násilí bývají nejen týraní partneři, ale také děti, které týrání musí přihlížet a žít ve stísněné atmosféře. Tvrdí to Světová zdravotnická organizace a Katčiny zážitky z dětství tomu odpovídají. Její maminka toužila po úplné rodině a našla si nového muže, záhy se však ukázalo, že to zřejmě nebude vzor otcovství. Opakoval se stále stejný scénář: na oslavě se popilo, vrátili se pozdě a strhla se hádka kvůli maličkosti. Dopadalo to tak, že otčím Katčinu maminku zbil.
„Je to něco, co by asi desetiletý dítě vidět nemělo. Já to mám dodneška před očima, jak mámu zatlačil do koupelny, až ji shodil do vany, stál nad ní a mlátil ji. Já jsem do něho mlátila pěstma, do těch jeho holých zad svýma mrňavýma rukama. On si toho ani nevšímal.“ Katka otevřeně mluví o všem, co jako malá prožívala: „To dítě chodí pořád spát se strachem, kdy to zase přijde. Tam není otázka, jestli to přijde, ale kdy to bude znova. Ze života se vytratí dětská lehkost a všechno přikryje ohromnej smutek a strach.“
Příběh má šťastné vyústění, ale hojení starých smutků stále trvá. Ani poté, co skončil patologický vztah, totiž neměla Katka úplně lehké dospívání, její maminka na tom byla hodně bledě. „Možná je to jak v letadle: napřed nasadit dýchací masku sobě, potom druhým. Bylo to asi ještě horší než domácí násilí, u kterého byl aspoň jasnej viník.“
Jak odpustit nejbližšímu člověku? Jaké následky si s sebou Katka nese nejspíš už do konce života? Jaký je život dítěte, kterému chybí milující otec? A kde je Bůh, když se dějí strašné věci? Poslechněte si příběh, ze kterého místy mrazí. Příběh o tom, co se děje, když dítě musí být zodpovědnější než rodič, ale zároveň příběh o naději. Rozhovor vysíláme ve čtvrtek 10. prosince od 16.00, najdete jej také v podcastových aplikacích Spotify, Apple Podcasts nebo Soundtier.
Ilustrační foto: Pixabay.com
Související články
Na dřeň s židovkou Annou Štičkovou: Jako bych se vracela domů
Anna Štičková vyrůstala v ateistickém prostředí Sudet, odkud se dostala do křesťanské komunity, aby v ní objevila víru svých předků - židovství. V rozhovoru s Ondřejem Havlíčkem se především ohlíží za svým příběhem, ale popisuje také vztah k Bohu nebo vysvětluje, jaké to je, být v Česku mladou židovkou.
Narozeninové Na dřeň s redaktory: Přejeme si lásku a pokoru
Pořad Na dřeň slaví své první narozeniny a jeho redaktoři k této příležitosti nadělili sobě i svým posluchačům speciální narozeninový díl, kde společně bilancují uplynulý rok. Tentokrát otevírají pohled do zákulisí pořadu, podělí se o ukázky z nepublikovaných částí rozhovorů a otevřeně debatují o své práci.
Na dřeň s tanečnicí Pavlínou: Co bych si vzkázala? Nezapomeň, že míň je víc
Výbušná nespoutanost a svoboda, které jsou nakažlivé tak, že se do nich člověk dokáže zamilovat po první protančené písni. Radost sdílená na tanečním parketu. Možná už jste taky zažili swing a možná vám taky učaroval. Nebo jste si ťukali na čelo, co na tom lidi vidí. Ať už patříte tam či onam, tenhle rozhovor je pro vás všechny.
Na dřeň s knězem Jendou Krbcem: Když je chlap smutnej a brečí, nemá to komu říct
O chvílích, kdy to člověk chce raději napálit do stromu. O vyhoření, které se týká nejen učitelů, doktorů nebo sociálních pracovníků, ale taky kněží. A o radosti, kde a zda ji hledat. O tom všem je další díl pořadu Na dřeň.
Na dřeň s šikanovanou řeholnicí: Říkali mi „sestra ano“
Některá místa a prostředí si jako lidé, a o to více možná jako křesťané, idealizujeme. Snad i proto nás potom může překvapit fakt, že šikana, ponižování podřízených nebo manipulace nejsou vyhrazeny jen školním třídám nebo světským pracovištím. Naopak – rozhodně se nevyhýbají třeba ani řeholním řádům.
