Na dřeň s manželi Poláškovými: Doma vidím anděly, ale i špinavý hrnce a pokaděný plínky
Josefa Poláška známe především jako divadelního a filmového herce. Se svou ženou Míšou, která je varhanice, mají tři děti. Je vůbec reálné skloubit herectví a rodinu? Co přináší do jejich manželství víra? A jak přijali nemoc nejmladší dcerky?
„Herecké a hudební světy jsou jiné, ale myslím, že máme o to víc společných věcí, které rádi sdílíme," odpovídá Míša na otázku, zda je dalo dohromady umění. Oba dva totiž studovali na brněnské Janáčkově akademii múzických umění, kde se také dali dohromady.
Když Josef získal angažmá v divadle Na zábradlí, přestěhovali se blíž k Praze a za nějakou dobu přímo do Prahy, kde žijí dodnes. Divadlo pro něj ale není to nejdůležitější. „Prkna, co znamenají svět, jsou pro mě dům, kde bydlíme. Jsem připoutaný k rodině a k dětem," říká.
Ač to vše může znít ideálně, prošli si také těžkými chvílemi, když zjistili, že nejmladší dcera Bětuška trpí těžkou srdeční vadou. „Cítili jsme, že modlitby rodiny a kamarádů nás nesou," říkají manželé Poláškovi v rozhovoru s redaktorem Jaroslavem Tomášem.
Nový díl pořadu Na dřeň si poslechněte ve čtvrtek 18.března od 16:00 nebo kdykoli v podcastových aplikacích Spotify, Apple Podcasts nebo Soundtier.
Související články
Na dřeň s Víťou Marčíkem: Musíš vyjít, cesta se ti ukáže
Do studia přišel bosky a před rozhovorem poprosil o modlitbu. Dávalo mi to smysl - Víťu Marčíka znám jako herce, komedianta, věřícího člověka - až při přípravě otázek jsem zjistila, že před konverzí byl komunistou.
Na dřeň s Josefem Trojanem: Jediná možnost, jak z toho ven, je být dobrým člověkem.
Zatímco při televizních rozhovorech může působit sebevědomě a extrovertně, ve skutečnosti je herec Josef Trojan melancholický a přemýšlivý typ. Alespoň to o sobě říká. O tom, proč se snaží být dobrým člověkem, proč se rozhodl v 18 letech skončit se školou a živit se nejen herectvím, ale třeba úklidem v psychiatrické léčebně, ale také o jeho rodičích Kláře a Ivanovi, krásách i těžkostech herectví a vůli, kterou člověk musí mít, když je na volné noze.
