Na dřeň s Josefem Trojanem: Jediná možnost, jak z toho ven, je být dobrým člověkem.
Zatímco při televizních rozhovorech může působit sebevědomě a extrovertně, ve skutečnosti je herec Josef Trojan melancholický a přemýšlivý typ. Alespoň to o sobě říká. O tom, proč se snaží být dobrým člověkem, proč se rozhodl v 18 letech skončit se školou a živit se nejen herectvím, ale třeba úklidem v psychiatrické léčebně, ale také o jeho rodičích Kláře a Ivanovi, krásách i těžkostech herectví a vůli, kterou člověk musí mít, když je na volné noze.
„Všechny myšlenky o tom, že bych herectví chtěl dělat, pochází z dětství, kdy jsem byl extrovertní a takové typické herecké dítko,“ popisuje devatenáctiletý Josef, který se rok před ukončením gymnázia rozhodl jít na volnou nohu. „Snažím dělat věci i mimo herectví, abych eventuálně měl do čeho rejpnout. Sice to není nic, co by mě opravdu naplňovalo, ale donutí mě to se chovat trochu jinak. Už nejsem tak suverénní, suverénní jsou spíš lidé, kteří jsou nade mnou,“ říká Josef a jmenuje profese, kde momentálně pracuje: „Na recepci, ve sklárně a teď doufám, že mi vyjde úklid v psychiatrické léčebně.“ Dodává ale, že pokud je člověk na volné noze, nejdůležitější je mít dobrou vůli: „Mám to poměrně hezky naplánovaný, dokážu o tom poměrně honosně mluvit, ale vždycky zakopnu u té vůle. Snažím se na sobě makat, ale určitě neplním tu vizi, kterou jsem si řekl, že plnit chci.“
Josef Trojan se v rozhovoru upřímně zamýšlí nad každou otázkou, ptám se ho tedy, jestli se snaží být dobrým člověkem? „Možná se tak snažím, protože mám pocit, že zas tak dobrým člověkem jsem nebyl,“ říká: „Uvědomil jsem si jsem si, že ta moje extrovertní minulost a trochu nevybíravost mě udržovala v nějaký pohodě, ale na druhou stranu jsem tím možná lidem ubližoval. Což potom vedlo k tomu, že jsem se uzavřel. A jediná možnost, jak z toho ven, je být dobrým člověkem,“ přemýšlí Josef.
Povídali jsme si také o depresích jeho maminky Kláry, o úskalích herecké profese, i o novém filmu Šarlatán, kde si Josef poprvé zahrál se svým otcem. „Byl jsem z toho samozřejmě nervózní,“ říká mladý herec a vzápětí dodává: „Po prvním promítání, kdy jsme v sále byli asi jen čtyři, přišlo takový objetí. A to člověk pozná, z jakýho důvodu se objímá. A po premiéře na Berlinale přišla i slova spokojenosti, docela velký spokojenosti. Takže to asi…klaplo,“ usmívá se Josef.
Rozhovor s Josefem Trojanem si poslechněte ve čtvrtek 30. dubna 2020 v 16 hodin na vlnách Proglasu nebo potom kdykoliv v podcastových aplikacích (Spotify,Google Podcasts,Apple Podcasts nebo Soundtier).
Líbí se vám rozhovor v pořadu Na dřeň? Podpořit nás můžete zde.
Související články
Na dřeň s Petrou Burianovou: „Úsměv je neuvěřitelná zbraň!“
Pozvat si do pořadu určeného primárně přemýšlivým vysokoškolákům ženu, která vyhrála soutěž amatérských cukrářů a pekařů na obrazovkách České televize, se může zdát jako naprostá absence zdravého úsudku a kvalitní inspirace. To by byl ale opravdu velmi rychlý soud mimořádně zajímavé ženy, která v dalším dílu pořadu Na dřeň nejen že dává nahlédnout do zákulisí televizní soutěže, ale především nabízí pohled zkušené matky, manželky, vytrvalé studentky a poctivé právničky na mnohá témata, která se dotýkají nás všech každý den.
Na dřeň s redaktory: Spadla jsem a klepala se. Prostě jsem věděla, že je to On.
„Chtěla bych udělat díl o našich transcendentálních zážitcích.“ Takhle nešikovně jsem svým kolegům v podcastu Na dřeň předestřela svůj nápad udělat díl o našich duchovních zážitcích a věcech mezi "nebem a zemí".
Na dřeň s Erikem Taberym: „Člověk si uvědomí, jak je to všechno strašně křehké“
Sešli jsme se den před úterým 10. března, dnem, kdy vláda v Česku oznámila, že zavírá školy a akce nad 100 lidí. Koronavirus tak do našeho rozhovoru ještě nezasáhnul. Naštěstí - nejsem si jistá, jestli by si Erik Tabery, šéfredaktor časopisu Respekt, ještě na povídání o jiných věcech našel ani ne tak čas, ale spíš myšlenkovou kapacitu. Tabery žije pro svou práci, k rozhovoru jsem si ho ale pozvala kvůli tomu, co mu mnoho let jeho psaní a všechny ostatní činnosti hodně komplikovalo – zdravotní problémy, o kterých promluvil až nyní, kdy se jich po dvaceti letech zbavil.
Na dřeň s Janou Sladkou Ševčíkovou: Usínala jsem s tím, že už to nikdy neudělám
Hromady jídla, ze kterého by se vám normálně udělalo špatně a potom zvracení, které si sami přivodíte – to je ve velké zkratce bulimie, nemoc, která může končit smrtí. Příběh Jany Sladké Ševčíkové má naštěstí happyend, o dvanáctileté zkušenosti s poruchou příjmu potravy dnes už jen vypráví. O tom, že žít s bulimií není žádný med, ale že se s ní i přesto dá vypořádat, bude další díl pořadu Na dřeň.
Na dřeň s Anetou Vidurovou: Věděla jsem, že tu s ním chci být, dokud to půjde
Aneta Vidurová je hostem dalšího dílu Na dřeň. Ten má tentokrát dva díly. V prvním se zaměříme na její rozhodnutí si vzít za manžela Michala, který trpí svalovou dystrofií. Druhý, který naladíte pouze na podcastech, se týká intimního života manželů. Poslouchejte ve čtvrtek 27. prosince v 16 hodin na Radiu Proglas.
Na dřeň s Boženou Havlovou a Radovanem Voříškem: Ďábel je rozzuřený pes na řetězu
Vidět působení zla v práci s drogově závislými nebo lidmi ve věznicích zřejmě není těžké. Co ale když toto zlo „ožije“ přímo před vámi a třeba vás i osloví?
Na dřeň: Týrané ženě říkají, že je to její kříž. Křesťané ale mají pomoci zastavit zlo.
S Jiřím Kylarem, obětí sexuálního zneužívání, a Martinou Vintrovou, církevní soudkyní, vede redaktorka debatu o tom, kam až může naše křesťanská snaha a dobrá vůle daleko dojít, jak naučit děti i dospělé nastavit si hranice, jak se naučit říkat NE a jaký je rozdíl mezi slepou poslušností a zdravým sebevědomím. Inspirativní povídání nejen o „katolických pastech“, které může být užitečné pro mnohé z nás, zazní tento čtvrtek v pořadu Na dřeň.
