Dějiny křesťanského výtvarného umění – 10. díl

Náboženská reforma v 16. století, která reagovala na duchovní rozdělení Evropy a rozkol v církvi, znamenala snahu papežského Říma přinést univerzální katolickou věrouku tam, kde triumfoval humanistický racionalismus. Symbolem nového katolictví jezuitský řád založený v roce v r. 1540. Baroko je velkolepá duchovní epocha, která má své kořeny v Tridentském koncilu. Vyjadřuje poznání Boha skrze tento svět. V umění navazuje na období pozdního manýrismu. Dává důraz na prožitek, na city, barokní umělci vnášejí do díla novou dynamiku a zvýšení kontrastu světla a stínu. Podřízení díla ideovému poslání vyznívá někdy pateticky, až teatrálně.

Nejvýznamnějšími staviteli raného italského baroka po r. 1600 jsou:

Pietro da Cortona (1596-1669), autor přestavby kostela Santa Luca e Martina v Říme a kostela Santa Maria della Pace (s eliptickým průčelím).

Gian Lorenzo Bernini (1598-1680), sochař a malíř - autor mistrovského díla Sant´Andrea al Quirinale v Římě i dnešní podoby svatopetrské baziliky.

Francesco Borromini (1599-1667) - jeho kostel San Carlo alle Quatro Fontane je nejdynamičtějším dílem 17. století. Zajímavě jsou řešeny i kostely Sant´ Ivo della Sapienza a Santa Agnese v Římě.

Fontánu di Trevi navrhnul Nicola Salvi. Jedno z nejkrásnějších barokních děl – kostel Santa Maria della Salute postavil Baldassare Longhena. Na severu Itálie vynikl Guarino Guarini (1624-1683), architekt, matematik, filozof a dramatik - (kostel San Lorenzo v Turíně).

Ve španělské architektuře počátku 17. století vzniká svébytný národní styl. Vrcholem je dílo Fernanda de Casas y Nova (západní průčelí katedrály v Santiago de Compostela).

Ve Francii za vlády Ludvíka XIII. a Ludvíka XIV. vyrůstá barokní umění na rozdíl od italské rozevlátosti spíše klasicizující. (Invalidovna v Paříži od Libérala Bruanta s monumentálním kostelem od Julese Hardouina-Mansarta a přestavěný palác Louvre. A také dvě pařížské brány, které se dochovaly - Saint Denis a Saint Martin. Projektoval je Francois Blondel. Nejznámější stavbou francouzského baroka je zámek Versailles z doby Ludvíka XIV. a jeho následovníků.

Baroko v protestantském Holandsku, které se osvobodilo od španělské nadvlády, vytvořili umělci, kteří přišli z Říma. Například centrum Amsterodamu ovlivnil stavitel Hendrick de Keyser.

V Anglii se stal významným barokním architektem sir Christopher Wren (1632-1723), stavitel známé katedrály sv. Pavla v Londýně a dalších kostelů, včetně přestavby města po velkém požáru britského hlavního města.

Německý architekt Johann Bernhard Fischer von Erlach (1656-1723) – je autorem plánů obnovy Turky zničeného paláce Habsburků ve Vídni. Nový Schonbrunn je inspirovaný stavbou ve Versailles. Von Erlach je také architektem Schwarzenberského paláce ve Vídni, Clam-Gallasova paláce v Praze nebo části zámku ve Vranově nad Dyjí.

Johann von Hildebrandt se stal po Fischerově smrti dvorním architektem ve Vídni. Vytvořil například vídeňský zámek Belveder.

V Rusku reprezentuje barokní stavitelství především Zimní palác v Petrohradě. Jeho architektem je Bartolomeo Francesco Rastelli.

Sochařství pokračuje v tradici renesance. Největším italským barokním sochařem byl Gian Lorenzo Bernini. Jeho dílo hledá inspiraci v antice, ale i v biblických a náboženských motivech (sv. Longin, Vidění sv. Terezie).

Řadu portrétů a papežských náhrobků vytvořil Alessandro Algardi. Je také autorem oltáře sv. Lva Velikého v chrámu sv. Petra.

V barokní malbě se mění pojetí obrazu. Malovalo se na velká plátna, na tmavý podklad, zvyšuje se kontrast světla a stínu. Významnou malířskou rodinou byli Carracciové. Jejich žákem byl Guido Reni (1575-1642) a Domenico Zampiero, zvaný Domenichino.

Nejvýznamnějším malířem italského baroka byl Michelangelo Merisi, zvaný Caravaggio (1573-1610). Vytvořil např. obraz Večeře v Emauzích, Povolání sv. Matouše, Mučení sv. Matouše, Ukřižování sv. Petra a Obrácení sv. Pavla pro kostel Santa Maria del Popolo.

Ve Španělsku byla pro 17. století typická náboženská tematika. Caravaggiův vliv je patrný v díle Josého Ribery (1591-1652). Dvorním malířem krále Filipa IV. se stal Diego Velázquez (1599-1660). Nevyhýbal se ani námětům ze života prostých lidí (Roznašeč vody ze Sevilly). Za nejslavnějšího malíře náboženských témat je pokládán Bartolomé Esteban Murillo (1617-1682).

Významným představitelem klasicizujícího baroka ve Francii  je Nicolas Poussin (1594-1665).

Ale také Claude Lorrain – krajinář. Zámek Versailles ve Francii vyzdobil Charles le Brun (1619-1690). Ten také vedl dílnu bratří Gobelinů na výrobu tapiserií. Byl ředitelem Královské akademie a měl tak vliv na celou malířskou generaci.

Největší úrovně v Evropě 17. století dosáhlo belgické a nizozemské malířství.

Peter Paul Rubens (1577-1640) – Snímání z kříže, Klanění tří králů a dále historická a mytologická témata.

Antoon van Dyck (1599-1641) dvorní malíř anglického krále Karla I., portrétista, obraz Seslání Ducha svatého

Jacob Jordaens (1593-1678) tématika lidové zábavy, podobně i

Adriaen Brouwer (1605-1638) s obrazy ze života sedláků

Frans Snyders (1579-1657) – vynikající malíř zátiší

Frans Hals (1581-1666) – věnuje se portrétní tvorbě, předznamenává svým uvolněným rukopisem i techniku impresionistů

Největším malířem Holandska je Rembrandt van Rijn (1606-1669). Anatomie dr. Tulpa, Noční hlídka, portréty manželek Saskie a Hendrickje, autoportréty - ukazují jeho snahu zachytit psychiku postav. Vedle malby se věnuje grafice (Svatá rodina, Tobiáš uzdravuje svého otce, Kristus uzdravující nemocné – tzv. Stoguldenový list, Návrat ztraceného syna