Dějiny křesťanského výtvarného umění – 12. díl
Klasicismus a tvorba 20. století - to je téma závěrečného dílu cyklu s historikem umění prof. Janem Roytem, CSc, který naladíte ve čtvrtek 25. července 2019 ve čtyři hodiny odpoledne.
Rokoko – to byl poslední projev baroka – etapa trvající asi od r. 1730 do osmdesátých let 18. století. Už se tolik nezaměřuje na náboženské motivy, ale své náměty čerpá především z historie, oblíbené jsou exotické, snivé a orientální motivy. Rokoko přichází ze severní Itálie 18. století, nejvíce se ale rozvinulo za vlády Ludvíka XV. ve Francii.
Ve Francii byl nejvýznamnějším malířem Antoine Watteau či Maurice Quentin De la Tour – mistr pastelu. V Itálii se v malbě objevují pohledy na města tzv. veduty. Těmi proslul Benátčan Antonio Canal, zvaný Canaletto. Z anglických malířů připomeňme krajináře Williama Hogartha, Thomase Gainsborougha, nebo Johna Constabla. William Blake byl významným autorem obrazů mystických duchovních výjevů a ilustrací (Dantova Božská komedie). Nejvýznamnějším španělským malířem na dvoře krále Karla IV. byl Francisco José de Goya.
V Čechách najdeme rokokové prvky (po r. 1740) u Anselma Luraga (průčelí Kinského paláce v Praze). Významnou postavou českého rokokového sochařství byl Ignác František Platzer (oltáře zámecké kaple v Hoříně, výzdoba chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně).
V malbě je známý Antonín Kern (vytvořil oltářní obrazy v pražské Loretě) a Norbert Grund, autor obrazů s krajinnými motivy zaplněnými figurami.
Klasicismus 18. a 19. století – se opět vrací k antice. Ovlivnily to i objevy v Herculaneu a Pompejích na zač. 18. století, které vzbudily zájem o starořecké památky. Typické se stává užívání antických klasicistních prvků (tympanon, sloupy). Tak byla dokončena např. stavba kostela sv. Eustacha (započatá už v rané renesanci). Vedle Malého Trianonu ve Versaille je pak nejtypičtějším dílem pařížský Pantheon nebo kostel sv. Maří Magdalény v Paříži.
Empír – modifikace klasicismu za napoleonského císařství ve Francii, už je zbaven vnějškového patetismu, je křehčí ve formách (dostavba Louvru, Carrouselský vítězný oblouk, úpravy v Elysejském paláci). V Anglii je to Národní galerie a Britské muzeum v Londýně. V Německu zejména Braniborská brána v Berlíně. V Rusku pak Ermitáž. Ve USA je to washingtonský Kapitol a další urbanistické stavby.
Elegancí vyniká po celé Evropě známé dílo dánského sochaře Bertela Thornvaldsena,
Nejvýznamnějším sochařem klasicismu se stal Ital Antonio Canova, který pracoval v Paříži jako Napoleonův osobní sochař.
Jako malíř klasicismu proslul Jacques Louis David - obraz Přísaha Horatiu. Zavraždění Marata, ale i obraz papeže Pia VII.
Davidovým žákem byl Jean-Antoin Gros ( Bonaparte u nemocných morem na Jaffě, Bitva u Slavkova), ale především
Jean Auguste Dominique Ingres.
V Římě v roce 1810 vznikla skupina nazarénů. Inspirací jim byli renesanční malíři jako Raffael a Fra Angelico. Pokoušeli se v klasicistním stylu o obnovení náboženské malby. Byli to původně němečtí malíři, kteří žili společně v římském klášteře sv. Isidora podle náboženských zásad.
V českých zemích jsou z té doby známá díla Františka Tkadlíka (1786-1840) zpracovávající náboženská témata. Za svého pobytu v Římě poznal i malíře nazarénské školy (Apoštol Pavel se loučí s Milétskými, Sv. Václav a sv. Ludmila při mši).