Hermeneutika mystéria – 3. díl

Kompetence dogmatické teologie vzhledem k biblické problematice.

Resumé prvních dvou dílů.

Teologický přístup k Bibli je určován na jedné straně vírou a na druhé straně vědeckou metodou. Víru můžeme z hlediska dnešní hermeneutiky pojímat jako přiznávané a reflektované předporozumění.

Na jakém základě biblista formuluje své předporozumění? Velmi zjednodušeně můžeme říci, že je to na základě víry, která není pouze soukromou záležitostí, ale má komunitní a ekleziální charakter. Tento charakter víry nachází vyjádření jednak ve výrocích magisteria, jednak v systematickou-teologické reflexi. A právě ona zmíněná reflexe má své základní východisko v Bibli. Z toho vyplývá, že vztah mezi systematickou teologií ( fundamentální teologie, dogmatická teologie, morální teologie) na jedné straně a exegezí, potažmo biblickou teologií na straně druhé,  bude  zřejmě probíhat podle paradigmatu hermeneutického kruhu. Bude se tedy jednat o vzájemné ovlivňování a propojenost. Systematika bude vždy nějak přítomná v biblických vědách a biblické vědy budou vždy nevyhnutelně a zřetelně přítomny v systematické teologii.

Vedle kruhového vzájemného poměru bude navíc mezi oběma teologickými obory existovat něco jako vzájemné prostupování, poměr obou oborů bude  analogicky míněno perichoretický. Je omylem domnívat se, že existuje nějaká čistě biblická věda, na níž by pak striktně podřízeně závisela systematická teologie. Stejným omylem by zase bylo domnívat se, že biblická věda by měla být striktně podřízena systematické teologii. Jako doklad uvedené skutečnosti může posloužit to, že konstituce 2. vatikánského koncilu Dei verbum není biblická nebo biblicko-teologická, nýbrž dogmatická. Zároveň se ale v tomto klíčovém momentu důrazně připomíná, že Písmo svaté musí být duší veškeré teologie.

O biblické době hovoříme jako o první epoše dějin teologie.

Dei verbum nás učí, že Písmo je plně Božím slovem i plně lidským slovem, a odvolává se přitom na boholidskou strukturu vtěleného Slova. Lidské slovo Písma je svátostí Božího slova, či přesněji řečeno Slova. Stejně jako se nekonečné a věčné Slovo v Ježíši  stalo vymezeným a historicky konkrétním díky přijatému lidství, tak se Boží sebesdělení lidem také stává vymezeným a historicky i kulturně podmíněným v Bibli. Z uvedeného důvodu máme již v Bibli základní strukturu teologického myšlení sestávající z Božího tajemství, které se vyjadřuje lidskými slovy, v nichž se projevuje určitá kultura, antropologie a rovněž ne vždy specifikovaná, nicméně rozpoznatelná filozofie.

Dei verbum také učí, že Písmo je neomylné v tom, co se týká naší spásy. V ostatních věcech Písmo neomylné není. Nerozlišování věčného a trvale platného na jedné straně a časově podmíněného, lidsky determinovaného na straně druhé,  by vedlo k fundamentalistické četbě Písma.

Bible jako skutečné Boží slovo se otevírá člověku jedině ve světle víry. Pro člověka bez víry je Bible pouhým lidským slovem. Písmo je lidským slovem, které odkazuje nad sebe, protože Nevýslovný nemůže být obsažen žádným lidským slovem.

Lidské slovo Písma ale nevypovídá pouze o Bohu, nýbrž také o události inspirace, o autentické zkušenosti svatopisce s Bohem. Právě určité prolnutí zkušenosti svatopisce a interpreta vytváří horizont správné interpretace. Nezbytné je nejen působení Božího Ducha, ale také otevřenost transcendenci, která je typická pro postoj víry. Opět se tu setkáváme se základní charakteristikou hermeneutiky mystéria.                                                     

Knihu Hermeneutika mystéria vydalo nakladatelství Krystal a Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří v roce 2005. Kniha vyšle ke 40. výročí zakončení 2. vatikánského koncilu.