Hermeneutika mystéria - 4. díl

Hermeneutika mystéria - 4. díl
13. března 2016 Hermeneutika mystéria Autor: Jana Beránková

Duchovně vzdělávací cyklus pořadů, kterým nás vede Prof. Ctirad Václav Pospíšil, ThDr. Ve 4. díle se věnuje metodě dogmatické teologie v patristické a monastické epoše. 

Premiéra je v pondělí  14. 03. 2016 v 16.00. Reprízu uvádíme následující neděli v 10. 30.

Základní dogmaticko-teologické přístupy k patristické době

Vymezení epochy církevních otců nelze stanovit jako přesné datum v kalendáři světových dějin. Je jisté, že určité spisy apoštolských otců vznikly chronologicky souběžně s některými novozákonními knihami. Není tedy docela správné domnívat se, že patristická doba začala smrtí posledního novozákonního svatopisce, čímž se vymezuje konec biblické epochy. Konec biblické a počátek patristické epochy se chronologicky zřejmě překrývají.

Podobný problém máme s vymezením konce „patristické“ epochy a počátku teologického středověku. Prapůvodně termín „patristika“ označoval teologii nebo dějiny teologie či teologických mínění. Je zřejmé, že kulturní situace se na Západě proměňuje v souvislosti se stěhováním národů a na Východě v souvislosti s expanzí islámu, nicméně dědictví doby církevních otců ještě po určitou dobu přetrvávalo. Na Západě by tato epocha měla končit smrtí Řehoře Velikého (kolem 540-604) nebo Isidora Sevilského (552/5 -636), zatímco na Východě smrtí Jana Damašského (kolem 650-kolem 750). Tradičně se učí, že církevním otcem je křesťanský autor, který žil v právě vymezené epoše dějin Božího lidu, vyznačoval se svatostí života, pravověrností nauky a je jako otec uznáván církví.

V době patristické epochy je významný vliv dvou myšlenkových proudů, totiž židokřesťanského a helénisticko křesťanského.

Základní charakteristiky patristické teologie

Církevní otcové jsou v první řadě interpreti a komentátoři Písma. Teologie má pastorační ráz - je těsně spjata s životem církve a předáváním víry, s tradicí, jejímž hlavním projevem  je hlásání biskupů. Další charakteristickou je velké inkulturační dílo církevních Otců. Základním pravidlem zdravé inkulturace je nadřazování „pohoršení kříže“ a „pohoršení zjevení živého Boha současné kultuře a filozofii. Tato paradigmatická forma inkulturace se konkrétně projevovala zejména ve střetu mezi heterodoxií a ortodoxií.

Teologie církevních otců je úzce spjata se spiritualitou.

Základní dogmaticko-teologické přístupy k monastické a scholastické teologii

O monastické teologii ve vlastním slova smyslu začal jako první hovořit velký znalec středověké teologické a filozofické literatury Jean Leclerq kolem roku 1946. Tímto termínem označoval především nescholastickou mnišskou teologii dvanáctého století.  Vzhledem k tomu, že podle Leclerqa se jednalo o tradiční teologickou metodu, která se vyskytovala i v předchozích staletích, domníváme se, že rozhodně není zcela nesprávné označit celou epochu od 7. do 12. století jako údobí monastické teologie.

Tato monastická teologie byla zaměřena především k duchovnímu životu buď jako součást kontemplace nebo jako příprava na kázání. Pěstovala se v opatstvích, v klášterech. Mezi nejvýznačnější představitele tohoto stylu patřili Bernard z Clairvaux, Vilém ze Saint Thierry, Bruno ze Segni, Rupert z Deutzu, Hugo a Richard od Svatého Viktora, Jáchym z Fiore. Mezi představitele monastické teologie můžeme zařadit také dílo Antonína z Padovy.

Především ve dvanáctém století se však už projevuje nový styl teologického myšlení, který nazýváme ve vlastním slova smyslu scholastikou. Výraznou inspirační roli při vzniku scholastického myšlení sehráli Anselm z Canterbury nebo Petr Abaelard (1079-114), který ve svém spise Sic et non z roku 1127 v celkem 158 questiones (otázek) rozčleněných do tří částí (víra, svátost, láska) vzájemně konfrontoval různá protikladná mínění církevních otců. Abaelardova argumentativní a dialektická metoda zanedlouho převládla na všech univerzitách. Dokladem toho jsou tzv. Sentence – což byly v zásadě cvičebnice teologického myšlení. Nejslavnější takovou cvičebnicí jsou Sentence Petra Lombardského.

Třinácté století a první polovina následujícího věku bývají označovány jako období vrcholné scholastiky, v němž vystupují do popředí dva autoři a církevní učitelé: Bonaventura z Bagnoredia (1217-1274), nejvýznačnější představitel františkánské teologické školy, která byla zaměřena augustinovsky, a v důsledku toho upřednostňovala v té době tradiční platónské zaměření filozofické reflexe, a Tomáš Akvinský (1224-1274), nejvýznačnější představitel dominikánské teologické školy - žák Alberta Velikého (1205-1280),  která se orientovala ve 13. století převážně na aristotelskou filozofii.

Pozdní scholastika a Devotio modera

Již v generaci, která přichází po Tomášovi Akvinském a Bonaventurovi, se objevují ne právě pozitivní trendy. Písmo se cituje velmi málo, církevní otcové téměř vůbec, teologie se stává v zásadě filozofováním na náboženská a teologická témata. Původní jednota mezi spiritualitou a teologií se rozpadá.  V mimouniverzitních kruzích se v průběhu 14. století objevil výrazně spirituální myšlenkový proud, který dne nazýváme Devotio moderna. (J.Eckhart, J. Tauler, J. Ruysbroeck, G. Groote, Tomáš Kempenský).

Knihu Prof. Ctirada V. Pospíšila Hermeneutika mystéria -

vydalo Karmelitánské nakladatelství kostelní Vydří na Krystal OP ke 40. výročí zakončení 2. vatikánského koncilu.

Třináctidílný cyklus pořadů připravila ve Studiu Kristián Praha Jana Beránková. Pořady budou postupně přístupné v Audioarchivu Proglasu. Audioarchiv