Hermeneutika mystéria – 4. díl

Hermeneutika mystéria – 4. díl

Pořad v souvislostech


Hermeneutika mystéria
Audioarchiv
13. března 2016 Hermeneutika mystéria Autor: Jana Beránková

Vzdělávací cyklus pořadů, kterým nás vede prof. Ctirad Václav Pospíšil, ThDr. se ve čtvrtém díle věnuje metodě dogmatické teologie v patristické a monastické epoše. 

Základní dogmaticko-teologické přístupy k patristické době

Vymezení epochy církevních otců nelze stanovit jako přesné datum v kalendáři světových dějin. Je jisté, že určité spisy apoštolských otců vznikly chronologicky souběžně s některými novozákonními knihami. Není tedy docela správné domnívat se, že patristická doba začala smrtí posledního novozákonního svatopisce, čímž se vymezuje konec biblické epochy. Konec biblické a počátek patristické epochy se chronologicky zřejmě překrývají.

Podobný problém máme s vymezením konce „patristické“ epochy a počátku teologického středověku. Prapůvodně termín „patristika“ označoval teologii nebo dějiny teologie či teologických mínění. Je zřejmé, že kulturní situace se na Západě proměňuje v souvislosti se stěhováním národů a na Východě v souvislosti s expanzí islámu, nicméně dědictví doby církevních otců ještě po určitou dobu přetrvávalo. Na Západě by tato epocha měla končit smrtí Řehoře Velikého (kolem 540-604) nebo Isidora Sevilského (552/5 -636), zatímco na Východě smrtí Jana Damašského (kolem 650-kolem 750). Tradičně se učí, že církevním otcem je křesťanský autor, který žil v právě vymezené epoše dějin Božího lidu, vyznačoval se svatostí života, pravověrností nauky a je jako otec uznáván církví.

V době patristické epochy je významný vliv dvou myšlenkových proudů, totiž židokřesťanského a helénisticko křesťanského.

Základní charakteristiky patristické teologie

Církevní otcové jsou v první řadě interpreti a komentátoři Písma. Teologie má pastorační ráz - je těsně spjata s životem církve a předáváním víry, s tradicí, jejímž hlavním projevem  je hlásání biskupů. Další charakteristickou je velké inkulturační dílo církevních Otců. Základním pravidlem zdravé inkulturace je nadřazování „pohoršení kříže“ a „pohoršení zjevení živého Boha současné kultuře a filozofii. Tato paradigmatická forma inkulturace se konkrétně projevovala zejména ve střetu mezi heterodoxií a ortodoxií.

Teologie církevních otců je úzce spjata se spiritualitou.

Základní dogmaticko-teologické přístupy k monastické a scholastické teologii

O monastické teologii ve vlastním slova smyslu začal jako první hovořit velký znalec středověké teologické a filozofické literatury Jean Leclerq kolem roku 1946. Tímto termínem označoval především nescholastickou mnišskou teologii dvanáctého století.  Vzhledem k tomu, že podle Leclerqa se jednalo o tradiční teologickou metodu, která se vyskytovala i v předchozích staletích, domníváme se, že rozhodně není zcela nesprávné označit celou epochu od 7. do 12. století jako údobí monastické teologie.

Tato monastická teologie byla zaměřena především k duchovnímu životu buď jako součást kontemplace nebo jako příprava na kázání. Pěstovala se v opatstvích, v klášterech. Mezi nejvýznačnější představitele tohoto stylu patřili Bernard z Clairvaux, Vilém ze Saint Thierry, Bruno ze Segni, Rupert z Deutzu, Hugo a Richard od Svatého Viktora, Jáchym z Fiore. Mezi představitele monastické teologie můžeme zařadit také dílo Antonína z Padovy.

Především ve dvanáctém století se však už projevuje nový styl teologického myšlení, který nazýváme ve vlastním slova smyslu scholastikou. Výraznou inspirační roli při vzniku scholastického myšlení sehráli Anselm z Canterbury nebo Petr Abaelard (1079-114), který ve svém spise Sic et non z roku 1127 v celkem 158 questiones (otázek) rozčleněných do tří částí (víra, svátost, láska) vzájemně konfrontoval různá protikladná mínění církevních otců. Abaelardova argumentativní a dialektická metoda zanedlouho převládla na všech univerzitách. Dokladem toho jsou tzv. Sentence – což byly v zásadě cvičebnice teologického myšlení. Nejslavnější takovou cvičebnicí jsou Sentence Petra Lombardského.

Třinácté století a první polovina následujícího věku bývají označovány jako období vrcholné scholastiky, v němž vystupují do popředí dva autoři a církevní učitelé: Bonaventura z Bagnoredia (1217-1274), nejvýznačnější představitel františkánské teologické školy, která byla zaměřena augustinovsky, a v důsledku toho upřednostňovala v té době tradiční platónské zaměření filozofické reflexe, a Tomáš Akvinský (1224-1274), nejvýznačnější představitel dominikánské teologické školy - žák Alberta Velikého (1205-1280),  která se orientovala ve 13. století převážně na aristotelskou filozofii.

Pozdní scholastika a Devotio modera

Již v generaci, která přichází po Tomášovi Akvinském a Bonaventurovi, se objevují ne právě pozitivní trendy. Písmo se cituje velmi málo, církevní otcové téměř vůbec, teologie se stává v zásadě filozofováním na náboženská a teologická témata. Původní jednota mezi spiritualitou a teologií se rozpadá.  V mimouniverzitních kruzích se v průběhu 14. století objevil výrazně spirituální myšlenkový proud, který dne nazýváme Devotio moderna. (J.Eckhart, J. Tauler, J. Ruysbroeck, G. Groote, Tomáš Kempenský).

Knihu prof. Ctirada V. Pospíšila Hermeneutika mystéria vydalo Karmelitánské nakladatelství kostelní Vydří na Krystal OP ke 40. výročí zakončení 2. vatikánského koncilu.

Třináctidílný cyklus pořadů připravila ve Studiu Kristián Praha Jana Beránková.