Hermeneutika mystéria – 9. díl
Hermeneutika mystéria - to je vzdělávací cyklus, kterým provází prof. Ctirad Václav Pospíšil, ThDr. V devátém pořadu se věnuje závaznosti výroků magisteria.
Výroky učitelského úřadu církve
Úkolem magisteria je autenticky interpretovat zjevení. Naplňování tohoto poslání se neděje mimo církev, nýbrž v církvi, protože magisterium má být nejzásadnější výrazovou formou neomylnosti církve jako celku ve věci přijímání, interpretace a aktualizace poselství zjevení. Magisterium můžeme vnímat jako „charizma posledního slova“ a teologii zase jako „charizma předposledního slova“.
Analogická „trojjedinost“ apoštolské tradice, Písma, magisteria a hermeneutiky mystéria
Vzájemný poměr těchto tří nerozlučných a vzájemně se podmiňujících prvků je kruhový a perichoretický.
Písmo a apoštolská tradice se vzájemně prostupují. Stejně tak je vzájemně se prostupující vztah mezi magisteriem a apoštolskou tradicí. Výroky magisteria se o apoštolskou tradici opírají, z ní vycházejí, na ni se odvolávají.
A jak je to s kruhovým poměrem mezi Písmem a magisteriem?
Písmo je zcela zřetelně přítomno v magisteriu. Vždyť žádné dogma nebylo formulováno, aniž by nějak nebylo doloženo svědectvím Písma. A když vzpomeneme na skutečnost, že Kristus učil jako ten, kdo má moc (srov. např. Mt 7, 29) , a že výhradně on je jediný Učitel (srov. Mt 23, 10) a další příklady, pak vidíme, že formální stránka učitelského úřadu církve je v Písmu zcela zřetelně patrná.
Magisterium je přítomno v Písmu rovněž tím, že právě jeho rozhodnutím se ukončuje dlouhý proces rozpoznání inspirovaných knih, které patří do biblického kánonu. Je to rozhodnutí klíčové, protože vymezuje obsah Písma a zásadně tak ovlivňuje identitu nového Božího lidu.
Dogma
Slovo „dogma“ pochází z řeckého výrazu dokeó, jeho základní význam odpovídá tomu, co rozumíme slovem „mínit“. V tomto smyslu se vyskytuje u antických filozofů. Až v 18. a 19. století vstupuje slovo "dogma" do oficiálního slovníku církve jako označení určitého článku víry.
V současné terminologii magisteria i teologie označuje výraz dogma určitou nauku, již církev předkládá buď prostřednictvím slavnostního výroku nebo prostřednictvím řádného univerzálního magisteria jakožto zjevenou pravdu, a to definitivním a pro celý Boží lid závazným způsobem. Tvrdošíjné odmítání této nauky je proto nutno hodnotit jako herezi, což má za následek přerušení společenství s církví, tedy vyobcování.
V dogmatu vidíme dvě složky: jednu naukovou a druhou disciplinární. Konstatování že někdo upadl do hereze, je výhradní pravomocí nositelů příslušné církevní autority.
Za dogma musíme považovat všechny zjevené pravdy, články vyznání víry, určité kánony některých koncilů, určitá slavnostní prohlášení římského biskupa, když hovoří jako nejvyšší představitel církevního magisteria ex cathedra.
Dogmatické prohlášení je dnes chápáno jako soud mající následující formu: „Tato pravda je zjevená /věroučný aspekt/, a proto je třeba ji jako takovou přijímat vírou /disciplinární aspekt/.“
Formulace pravdy je záležitostí spolupráce teologie a nositelů magisteria. Vlastní neomylnost spočívá ve slůvku „je“, které zmíněnou pravdu řadí do kategorie pravd zjevených. Prohlášením dogmatu rozhodně nepřibývá pravd víry. Víra musí co do své podstaty zůstat táž, stejně jako se nemění apoštolská tradice. Ve hře je totiž diachronní jednota Božího lidu ve víře.
Tři stupně závaznosti magisteria
Dříve se hovořilo o dvou základních kategoriích, které lze nazvat: 1) učení nějaké pravdě jako zjevené (dogma): 2.) autentické učení (ostatní projevy magisteria).
Nyní v souvislosti s textem Lumen gentium 25 přibyla třetí kategorie, kdy se jedná o takzvané definitivní nauky. Ty svou závazností stojí mezi prohlášením či hlásáním nějaké pravdy jako zjevené a autentickým učením.
Trojstupňové rozlišení se odvozuje od nového textu Vyznání víry, které musí veřejně složit všichni, kdo přebírají nějaký úřad vykonávaný ve jménu církve. V něm po nicejsko-konstantinopolském vyznání víry následují tři věty, které odpovídají třem stupňům závaznosti výroků magisteria,
„Věřím, též pevnou vírou vše, co je obsaženo v Božím slově psaném i předávaném a co církev předkládá k věření jakožto Bohem zjevené buď formou slavnostního prohlášení, nebo formou řádného a univerzálního magisteria.
Pevně přijímám a uznávám také všechny jednotlivé pravdy nauky o víře a mravech, jež církev předkládá jako definitivní.
Přimykám se rovněž nábožnou uctivostí vůle a rozumu k naukám, jež hlásá římský pontifik nebo kolegium biskupů při výkonu autentického magisteria, i když tyto nauky nemíní vyhlásit zvláštním úkonem za definitivní.
Monografii prof. Ctirada V. Pospíšila Hermeneutika mystéria vydalo v roce 2005 nakladatelství Krystal Op spolu s Karmelitánským nakladatelstvím Kostelní Vydří.
Třináctidílný cyklus pořadů pro Radio Proglas připravila Jana Beránková.
