Ježíš Kristus, první i poslední – 1. díl

Co znamená slovo eschatologie?

Pojem „eschatologie“ byl vytvořen složením dvou řeckých slov: logos a eschatos.

Logos v tomto případě značí rozumové a metodologicky co možná adekvátní poznání, jež není výsledkem studia a úvah jediného člověka, nýbrž rozpravy a někdy i rozepře mezi různými lidmi, ba dokonce i mezi různými lidmi různých dob. Lidskou racionalitu tu ovšem uvádí v pohyb Boží zjevení vrcholící a syntetizované v Ježíši Kristu a prolamující se do srdce člověka.

Přídavné jméno eschatos znamená v klasické i biblické řečtině završenou míru nějaké skutečnosti. Konkrétní smysl získává vždy z kontextu, který určí, o jakou skutečnost se jedná.

Pro nás jsou důležité dva významy.

V prvním označuje slovo eschatos události a stavy, jež jsou z hlediska dějin poslední, ať již jde o dějiny jednotlivého člověka nebo světa nebo církve. Eschatologií v tomto případě míníme výpovědi, jež jsme schopni učinit „o posledních věcech“ jednotlivého člověka, světa a církve – čili o událostech, jež stojí na konci dějin jednotlivého lidského života, hmotného vesmíru a církve.

Ve druhém významu označuje slovo eschatos skutečnost, jež je hodnotově nejvyšší, a proto i definitivně platná. V tomto smyslu o sobě Ježíš v knize Zjevení říká: „já jsem První i Poslední“. Eschatologií v tomto případě míníme výpovědi o tom, že boholidská osoba Ježíše Krista a její smrt a vzkříšení jsou tím nejdůležitějším, k čemu kdy v dějinách došlo, a co je proto směrodatné pro celek stvořené skutečnosti ve všech okamžicích jejího trvání od počátku až do konce. Právě odtud získává svůj smysl život a smrt jednoho každého člověka a lidstva jako celku ve všech okamžicích jeho dějin, od stvoření až do věčnosti.

Toto tvrzení je platné navzdory tomu, že poslání Ježíše Krista nebylo ukončeno a jsou v něm předvídány činy, jež nebyly prozatím vykonány, neboť k nim má dojít na konci dějin jednotlivého života i hmotného vesmíru a putující církve. Míníme tím individuální a univerzální soud, druhý příchod Kristův, vzkříšení zesnulých, nastolení definitivní podoby Božího království.

Klíčové přitom je, že umí-li křesťanská teologie říci něco zásadního a platného o posledních věcech člověka, světa a církve, pak výlučně proto, že se soustředí k oné eschatologicky platné smrti a vzkříšení Ježíše z Nazareta a k tomu, jak se v ní zjevuje trojjediný Bůh. O tom budeme i později hovořit. Prozatím uzavíráme, že pojem eschatologie má vlastně řadu významů. Obvykle se jím ovšem míní prostě „nauka o posledních věcech“.

Jde-li o poslední věci jednotlivého člověka, tedy o jeho smrt a posmrtný život v periodě mezi tím, co člověk skrze soud vstoupí do očistce, nebe či pekla, a tím, než bude na konci věků vzkříšen, pak hovoříme o tzv. individuální eschatologii a o tzv. intermediální eschatologii. Jde-li o poslední věci lidstva jako celku a světa jako takového, tedy o stav nastolený Kristovým konečným příchodem skrze vzkříšení mrtvých a univerzální soud, pak hovoříme o tzv. univerzální eschatologii a o tzv. finální eschatologii.

Jak vznikl první traktát eschatologie?

První zastavení v dějinách eschatologie nás přivádí do prostředí vizigótského Španělska končícího 7. století. Církevní otcové Východu i Západu již učinili v promýšlení Písma a v konfrontaci s dobovou kulturou řadu zásadních výpovědí o většině témat, jež jsou v eschatologii pojednána: o konečném určení člověka, o smrti, o nesmrtelnosti duše, o stavu mezi smrtí a vzkříšením, o soudu, o nebi, pekle a očistci, o druhém příhodu kristově atd. Nyní, na konci patristického období a na počátku raného středověku, bylo třeba všechna tato témata systematizovat v jedno ucelené pojednání. Tohoto úkolu se chopil biskup Julián z Toleda.