Ježíš Kristus, první i poslední – 4. díl

Co říká o smrti biblické zjevení?

Písmo nepředkládá žádnou ucelenou a systematizovanou nauku o smrti a posmrtných skutečnostech. přesto můžeme upozornit na několik stavebních kamenů uvnitř Starého zákona.

To první, čeho si musíme povšimnout, je Bůh sám. Ten, který jest, jeden, jediný, jedinečný, je jedno s člověkem a jako takový tu bude navěky. To všechno shrnuje Starý zákon do výroku, že zprostřed ohně zazněl „hlas živého Boha“. Bůh je opak smrti, tedy nebytí, bezmoci, neštěstí, opuštěnosti. Je živý a je dárce života.

Druhá skutečnost, které si musíme povšimnout, je to, že člověk je na rozdíl od Boha, tvor konečný a smrtelný. Život je mu propůjčen, ve smrti jej vrací Bohu nazpět.

Třetí skutečností je fakt, že podle Starého zákona člověk umírá v důsledku svrchovaného rozhodnutí Hospodinova. Hospodinovo rozhodnutí o lidské smrti je spojeno s lidskou volbou mezi dobrem a zlem.

Jak tomu máme rozumět?

Smrt má co do činění se soudem, který Bůh vynáší nad lidským hříchem. Totéž lze formulovat ovšem i tak, že si hříšný člověk svým jednáním sám přivodil spravedlivé odsouzení a trest. Místo aby zvolil život, zvolil si smrt. Příběh toho, jak se Adam a Eva provinili proti Bohu a propadli smrti, když neoprávněně vztáhli ruku na ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, je jakýmsi rozšířením toho, co stojí v knize Deuteronomium: Jahve Izraeli přikázal, aby „miloval Hospodina, svého Boha,  chodil po jeho cestách a dbal jeho přikázání, nařízení a právních ustanovení“. Postavil jej tímto před „život a dobro, i smrt a zlo“. Vybídl jej přitom: „vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. Na něm závisí tvůj život a délka tvých dnů, abys mohl sídlit v zemi, o které přísahal Hospodin tvým otcům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že jim ji dá.“

Za čtvrté si musíme uvědomit, že smrt je ve Starém zákoně líčena jako nevratný odchod ze země živých do šeólu, do podsvětí, do temné, hluché, chaotické říše mrtvých. Tam se, jak uvedl Job, „stíny zemřelých úzkostně chvějí". Jakoby Bůh sám na mrtvé nevzpomínal, přestože, jak stojí v knize Přísloví, „i podsvětí, říše zkázy, je na očích Hospodinu“. - To všechno ovšem není popis posmrtné existence, nýbrž obrazný popis smrti jako zániku, neexistence, která je přibližována jako popření všech vztahů a kvalit, jež definují lidský život a jeho smysl.

Za páté je třeba dodat, že způsob, jímž je Bůh s lidskou smrtí spojován, i způsob, jímž je popisován posmrtný osud člověka, se ve Starém zákoně vyvíjí. Na konci vzniku Starého zákona tak vedle sebe leží několik různých pojetí vztahu mezi Bohem, člověkem a smrtí, i několik různých mínění o tom, zda smrt značí definitivní zánik či zda lze očekávat vzkříšení mrtvých či zda existuje cosi jako nesmrtelnost duší.