Ježíš Kristus, první i poslední – 5. díl

Křesťanská teologie smrti

Co se ze spojitosti Starého a Nového zákona o smrti dozvídáme?

Předně je zřejmé, že původcem lidské smrtelnosti je Bůh Stvořitel. Smrtelností nemyslíme faktické rozhodnutí o tom, že každý člověk musí zemřít. Je to spíše synonymum pro stvořenost. Člověk je smrtelný, schopný zániku, prostě proto, že není Bůh, absolutní plnost bytí beze vší změny. Je povolán k bytí a udržován v existenci Božím tvůrčím činem, který celý směřuje k tomu, aby člověk navázal s Bohem svobodný osobní vztah.

Hypoteticky tedy platí, že pokud by si Bůh svůj tvůrčí čin rozmyslel a ukončil jej, pak by se člověk opět propadl v nicotu. Nic takového však  reálně nepřipadá v úvahu. Výrok „Bůh učinil člověka smrtelného“ není tvrzením o tom, že si Bůh  při stvoření ponechal v zásobě možnost, že člověka opět uvede v nicotu, nýbrž negativní formulací tvrzení, že Bůh chce, aby člověk byl skrze vtěleného syna Ježíše Krista navěky jeho dítětem, a proto ho povolává z nebytí k bytí.

Bůh tedy není přímým původcem lidské smrti. Učinil člověka smrtelného, tj. jako toho, kdo je pouze proto, že jej Bůh chce. Jenže Bůh, jenž je sám v sobě  i navenek Dar bytí bez příměsi nicoty, chce člověka navěky ve společenství své lásky, a v tomto smyslu tedy platí, že od počátku učinil člověka k neporušitelnosti, jako obraz vlastní nepomíjivosti. Tím však, že člověku poskytl svobodu k tomu, aby ratifikoval nebo popřel vztah, který s ním uzavřel, když mu dal být, připustil i možnost, že by člověk mohl ze své strany dar bytí odmítnout a přiblížit se tak nicotě.

Znamená to, že by člověk nezemřel, pokud by byl nezhřešil?

Pokud otázku postavíme takto hypoteticky, pak na ni můžeme dát spolu s konstitucí Druhého vatikánského koncilu Gaudium et spes (18) odpověď, že člověk by byl tělesné smrti ušetřen, kdyby nebyl zhřešil. – Už když Bůh Otec tvořil člověka, aby byl v jeho společenství navěky, předvídal jeho hřích a měl před očima svého milovaného syna, který se vtělí, smrtí smrt přemůže a svým vzkříšením nastolí způsob, jímž člověk dosáhne věčného života.

Jak tedy Bůh smrt, kterou člověk sám sobě způsobil, definoval?

Držme se faktů. Bůh rozhodl, že  v lidském životě přijde tak či onak moment, kdy dojde k tomu, že se nezvratně zastaví činnost životně důležitých orgánů: plic, srdce, mozku. Smrt přináší, co se umírajícího týče, ztrátu všech vztahů, schopnosti poznávat a disponovat sám sebou, osobní psychofyzické integrity. To vše má ovšem hluboký teologický význam, který se týká jak těch, kdo stojí ještě před prahem smrti, tak těch, kdo jej už překročili.

Nejprve se ptejme, jaký teologický  význam má tělesná smrt pro toho, kdo ještě žije.

Smrt je zviditelněním dvou pólů, jimiž je vymezena naše existence. Na jedné straně je znamením nesprávné vztahovosti či bezvztažnosti, jež provázela člověka zaživa, a následné desintegrace našeho já. Na druhé straně však je znamením toho, že se s námi trojjediný Bůh v Ježíši Kristu neodvolatelně spojil, když nás povolal z nicoty k tomu, abychom byli a abychom s ním sdíleli společenství věčného života. Umírání ozřejmuje, jak jsme se k této polaritě postavili. Fyzická smrt je tím, čím je. Z teologického hlediska však může mít dvě zcela odlišné podoby. Může být smrtí v Pánu, tedy vstupem do života věčného. Může ale také být vstupem do smrti věčné.

A to již hovoříme o teologickém významu smrti pro ty, kdo již zemřeli.

Skutečnost, že smrt je okamžikem zviditelnění pravdy našeho života, musíme totiž vyjádřit také tak, že je událostí, při níž člověk v setkání s Kristem poznává, jak Bůh sám posuzuje vztah, který k němu člověk zaživa měl a jakou odpověď na to Bůh v Kristu dává. Vyjevuje se, zda Kristovo vzkříšení přineslo umírajícímu člověku plody nového života, nebo zda je tento člověk odmítl a zvolil tak věčnou smrt.

Skutečnou povahu smrti tedy poznáme v Ježíši Kristu?

Ano. On, jednorozený Boží Syn, se stal smrtelným člověkem. Zaujal místo hříšníků a byl ztotožněn s jejich bezbožností, s jejich nesprávným či absentujícím vztahem k Bohu. Jeho lidský život dospěl smrtí až do stavu, kdy už žádný vztah neměl, kdy už nebyl schopen disponovat sám sebou a uchovat integritu svého já. Právě proto byl pohřben.

Klíčové ovšem je, že ještě během umírání zůstal Bohu Otci věrný a odevzdal mu svého ducha. Stejně jako po celý život, i ve smrti učinil poslední svobodné rozhodnutí pro Otce. Byl jej poslušný a důvěřoval mu i tam, kde se Otec jevil nespravedlivý, tvrdý. Spoléhal na Otcovu dobrotu, lásku a věrnost. Tak nám dal příklad života i umírání.

Fakt, že je tento příklad smysluplný, plyne z toho, že tam, kde On byl Otci věrný až k smrti, byl Otec věrný až za hranici smrti. On svůj vztah k Ježíšovi nepřerušil. Podržel jej při životě i za hranicí smrti, posoudil jeho jednání a odpověděl na ně důkazem, že láska není silná jako smrt, nýbrž silnější. Říkáme tomu, že jej vzkřísil z mrtvých