Ježíš Kristus, první i poslední – 6. díl

Vzkříšení mrtvých z pohledu naší víry

Chováme-li naději v posmrtný život a  vzkříšení, pak se neopíráme o svůj strach ze smrti či o touhu po nesmrtelnosti, tedy neopakujeme přesvědčení, jež zaznívá v našem kulturním prostoru. Naše naděje je ryze teologální. Opírá se o poznání, že Bůh, který se zjevuje v Ježíši, je Otcem, Synem a Duchem svatým, Bohem, který je sám v sobě proud věrné lásky, nezvratně darovaného života. Víme to, protože právě o tom vypovídá příběh Ježíše z Nazareta. Díky velikonočním událostem se dozvídáme, ba jaksi zakoušíme, že trojosobní  Bůh je sám v sobě věčný, z lásky darovaný život.

Klíčový je jednoznačně pojem vzkříšení.

Předně musíme říci, že mezi Kristovým vzkříšením a očekáváním vzkříšení mrtvých existuje bezprostřední příčinná vazba. Například v 1. listu Korintským Pavel argumentuje: Byl-li vzkříšen Kristus, pak prostě zmrtvýchvstání existuje a týká se i nás, neboť „Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli“. „Jako totiž vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života.“ To proto, že „Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí  i nás.“ – U evangelisty Jana o sobě Ježíš dokonce říká: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mně, i kdyby umřel, bude žít.“

Dále si musíme uvědomit, že podle svědectví Nového zákona pro Ježíše vzkříšení z mrtvých znamenalo, že smrt nad ním už nepanuje: „Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu.“

Další skutečnost na kterou Pavel poukázal, je ta, že se lidé před smrtí podobají prvnímu Adamovi, člověku z prachu země: existují v pozemskosti, pomíjivosti, poníženosti, slabosti. Platí však, že „člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném“.  Právě proto musí ve vzkříšení nastat situace. že „jako jsme nesli podobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského“. Máme tedy žít Bohu v Kristu Ježíši a přijmout jeho podobu, podobu nepomíjivosti, slávy, moci, duchovnosti, podobu synů v Synu, podobu Kristova těla. vzkříšení je tedy proces, jímž je člověk definitivně přimknut a připodobněn k Ježíši Kristu, jenž vstal z mrtvých, a jímž se stává údem jeho těla vzkříšení, církve.

Vzkříšení je tedy plným a definitivním připodobněním Ježíši Kristu?

Přesně tak. Ovšem je tady jeden paradox. Že totiž právě proto pro nás tento proces nezačíná až po smrti.

Svatý Pavel v listu Římanům píše: „Je-li totiž však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla duchem, který ve vás přebývá.“

Co z toho můžeme vyvodit?

Myslím si toto:

Pojem smrti označuje proces znicotnění člověka ve všech dimenzích jeho existence - duchovní, psychické i tělesné, v důsledku zaviněného nesprávného či neexitujícího vztahu vůči Bohu. Jde tedy o proces, který je započat před smrtí fyzickou a který začíná od vztahového jádra lidské bytosti.

Pojem vzkříšení naproti tomu označuje proces, jímž věrně milující a životodárný Bůh přivádí člověka z pouhé své milosti k tomu, aby s ním žil v nekončícím společenství.

Tento proces má několik fází.

První fáze začíná vlastně již před fyzickou smrtí. Bůh Otec skrze Ježíše Krista rozlévá do našich srdcí oživujícího Ducha a křísí tak náš vztah k Bohu, k bližním, k sobě samým i světu. Díky tomu se utváří prostor vzkříšení vztahů, tj. prostor odpuštění – a tím je církev. Nu a odtud, z postupného uzdravení vztahů, z bytí církví, může a má vyrůst i posmrtný způsob lidské existence.

Druhou fází vzkříšení je fyzická smrt jako zviditelnění lidské existence. Lidské já se nepropadne v nicotu jen proto, že Bůh otec zůstává věrný až za hranici smrti a je ochoten se k nám chovat tak, jako se zachoval ke svému vtělenému synu, když jej vzkřísil z mrtvých. Podržuje vztahové jádro desintegrovaného člověka – jeho duši – v bytí. Ve druhé fázi nás čeká nebe očistec, peklo.

Ve třetí fázi vzkříšení – na konci věků, při Kristově paruzii, bude integrita lidského já zcela obnovena tím, že procesem vzkříšení nabude člověk celé své Bohem chtěné jednoty, nedělitelně duchovní, duševní i tělesné.

Hovoříme o tělesném vzkříšení a máme tím na mysli, že ze sjednocení našeho já s Trojjediným Bohem v jednotě těla církve doroste také jednota našeho já individuálního. Tím je sice míněna psychofyzická jednota, nikoli však zcela ve smyslu našeho nynějšího lidství. Je nám přislíbeno  mnohem více: kvalitativně nový způsob existence v Kristu, pro který sv. Pavel užil  s ohledem na  jednotlivého člověka pojem „tělo duchovní“ a s ohledem na lidstvo jako celek pojem „tělo Kristovo“.

A tak v okamžiku, kdy budou všichni lidé, které Bůh chce stvořit, oživeni duchem zmrtvýchvstalého Krista, dojdou dějiny naplnění.