Úvod do christologie – 11. díl

V monografii "Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel" vydané nakladatelstvím Krystal OP a Karmelitánským nakladatelstvím můžeme téma jednáctého dílu vzdělávacího cyklu Proglasu sledovat od 105. strany.

Pro ilustraci vyjímáme jen krátkou citaci:

II.2.7.13.         Ježíš jdoucí v ústrety smrti

Na počátku druhé fáze veřejného působení si tedy Ježíš jasně uvědomoval, že jde v ústrety smrti, a to – spolu s rozhodnutím navzdory všemu nesejít z nastoupené cesty – vytvářelo prostor k tomu, aby Muž z Nazareta opravdu mohl dát své budoucí smrti spasitelský význam. Ježíšova smrt rovněž nebyla něčím nutným, jako kdyby ji Otec přímo chtěl a jako kdyby po ní člověk Ježíš od počátku svého veřejného působení „toužil“. Tato smrt byla výslednicí věrnosti Otci, věrnosti svěřenému poslání v tragické situaci, kdy politické a náboženské špičky národa definitivně odmítly nabídku spásy, která se realizovala působením galilejského Mistra.

V pozadí této historické reality zrady a vydání stojí ještě dva subjekty, které vtiskují celému dramatu pravý teologický význam V první řadě je to Otec, „který tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný (Jan3,16).“ Konečně sám Ježíš, který v totální synovské poslušnosti vydává sebe sama. Pasivní tvar „být vydán“ se tedy nevztahuje pouze k historické akci lidských subjektů, ale představuje zároveň teologické pasivum a diskrétně tak naznačuje, že se naplňuje tajuplný Boží úradek. Ten, kdo navzdory lidské svobodě jednajících aktérů pevně třímá otěže celého příběhu, není nikdo jiný než sám Nejvyšší.

Další otázkou je, zda Ježíš už na začátku druhé fáze svého veřejného působení naprosto jistě věděl, jaký druh smrti ho čeká. Od okamžiku, kdy se Ježíš vydal směrem k městu Davidovu, muselo mu být jasné, že druh jeho smrti bude záviset na rozhodnutí nejvyšších jeruzalémských náboženských předáků a hanebná smrt na kříži představovala reálnou hrozbu.

II.2.7.14.         Getsemane

Co bylo příčinou Ježíšovy strašlivé úzkosti. Na jedné straně skutečnost této úzkosti ukazuje na Ježíšovo pravé lidství a na hlubokou realitu mesiášské zkoušky, kterou podstupuje. Na druhé straně se vynořuje otázka, zda je tento strach důstojný vtěleného Božího Syna. Kříž je opravdu cosi velmi hanebného, vždyť podle Starého zákona ten, kdo umírá zavěšen na dřevě, je prokletím (srov. Gal 3, 13: Dt 21,23). Ježíš opravdu v tomto daném okamžiku svého poslání věděl všechno, co ho mělo potkat (srov. Jan 18,4). Tedy nikoli samotná skutečnost blížící se smrti, ale především její druh vzbuzoval v galilejském Mistru úzkost a hrůzu.

II.2.7.15.         Ukřižování

První hlasatelé radostné zvěsti stáli před nelehkým úkolem osvětlit velkopáteční události a vyslovit jejich tajuplný smysl v Božím plánu spásy. Tato teologická reflexe se opírá na jedné straně o projevy Ježíšova vědomí, že v dané historické situaci se jeho poslání skončí tragickým odmítnutím ze strany představitelů židovských náboženských autorit, a o skutečnost, že sám Mistr dal tomuto vyvrcholení svého pozemského života zřetelně vyhraněný význam výkupné oběti ve smyslu deuteroizaiášovského Služebníka Hospodinova (srov. Mk 10,45), oběti nové smlouvy a zřejmě i vrcholného zjevení Boží slávy. Tím sám Ježíš udává dva základní směry teologického dotazování se po významu kříže jednak pro nás a pro naši spásu a jednak pro naše poznání Boha, jehož „tvář“ se v tajemství kříže zjevuje. Zatímco první smysl převažuje v soteriologii, druhý bude akceptován v teologii kříže. Na druhé straně bude tato teologická reflexe možná jedině díky světlu vzkříšení. Když Nový zákon hovoří o kříži, je to vždy kříž Vzkříšeného. Bez oslavení by tajemství Velkého pátku zůstalo jako otázka bez odpovědi.

Ukřižování představuje vyvrcholení Ježíšových mesiášských zkoušek. V této situaci nejhlubšího ponížení a opuštěnosti je největší a poslední zkouškou mlčení jeho Otce, který jako by opustil svého Syna. Ježíšovo zvolání „Eloi, eloi, lema sabachtani“ (srov. Mt 27,46: Mk 15,34) má opět tolik interpretací, kolik autorů o něm pojednává. Je však nepopiratelnou skutečností, že zvolání je začátkem žalmu 22 a že právě tento žalm tvoří jeden z pilířů novozákonního pochopení Ježíšova utrpení v souladu se starozákonní tradicí utrpení spravedlivého.

Skutečnost, že Otec mlčí a že neprojeví svou lásku k Synovi jako při křtu v Jordánu a jako při proměnění na hoře, musí mít svůj hluboký důvod a teolog by se měl na něj dotazovat. Otcovo mlčení v hodině kříže lze považovat za prostor otevřený pro definitivní a naprosto nepřekonatelné zjevení věčného Slova, které naplňuje a dokonává svoje zjevení v těle. Druhou jistotou je, že v této nepředstavitelně obtížné zkoušce Ježíš totální vydaností synovské poslušnosti až k smrti na kříži vpravdě zjevuje hlubinu své synovské identity (srov. např. Mk 15, 39) a svou poslušností nejen oslavuje Otce, ale také zjevuje jeho lásku k člověku a věrnost záměru spasit člověka navzdory hříchu. V souladu s tím, že poslušnost vtěleného Syna znamená konat to, co koná Otec (srov. Jan 5,19), následně sám vtělený Syn nabídne svým mlčením v hrobě Otci ten samý prostor, jako Otec jemu nabídl v hodině kříže. Tato propastná poslušnost Bílé soboty, ticho vtěleného Slova je analogickým prostorem pro Otcovu definitivní odpověď, kterou je vzkříšení a oslavení Syna člověka.