Úvod do christologie – 13. díl

V monografii "Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel" vydané nakladatelstvím Krystal OP a Karmelitánským nakladatelstvím můžeme téma třináctého dílu vzdělávacího cyklu Proglasu sledovat od 121. strany.

Pro ilustraci vyjímáme jen krátkou citaci:

Část III.1.1.5.     Irenej z Lyonu

První velký systematik křesťanské teologie. Irenejova teologie je mnohem věrnější Písmu a apoštolské tradici než předchozí pokusy apologetů. Centrální pojem celé Irenejovy christologie a soteriologie je  recapitulatio (anakefalaiósis) všeho v Kristu.

„ Je tedy jen jediný Bůh Otec, jak jsme dokázali, a jen jeden Ježíš Kristus, náš Pán, který přišel /…/ a rekapituloval (obnovil, shrnul) v sobě všechny věci. Mezi všemi věcmi je také člověk ztvárněný Bohem. Tak tedy v sobě samém rekapituloval (obnovil, shrnul) člověka, když se ten, který je neviditelný, stal viditelným a když se ten, který je nepochopitelný, stal pochopitelným a když se ten, který je Slovo, stal člověkem.“ (sv. Irenej, Adversus haereses)

V Kristu dochází k obnově celého stvoření a člověk znovu dostává to, co v Adamovi ztratil, obnovuje se v něm a dokonává poškozený obraz Boží. Spása je tedy v první řadě zbožštění, spodobení se vzorovou příčinou, již představuje Kristus. Obraz Boží se však netýká pouze lidské duše, nýbrž celého člověka, což je plně v souladu s ekonomií vtělení. Tato obnova-rekapitulace je naznačena v paralelismu mezi stvořením prvního člověka a vtělením Syna: obojí se děje přímo z Boží vůle a moudrosti. Adam byl stvořen z panenské země, Kristus se zrodil z Panny. Kde první Adam zklamal, tam Kristus díky své poslušnosti ve zkoušce obstál. Kříž se tak stává protikladem stromu v ráji. Tato rekapitulace celého našeho lidství v Kristu vede Ireneje k tomu, že zřejmě jako první z otců výslovně hovoří o lidské duši vtěleného Syna. K obnově celého člověka však nestačil pouze ontologický rozměr kompletního lidství, vtělený Boží Syn musel zakusit skutečný lidský život s pokušeními a se smrtí. Z tohoto základu pak vycházejí takzvané formule směny, jichž budou v následujících staletích užívat téměř všichni otcové.  

„/…/ ve své nesmírné lásce se stal tím, čím jsme my, aby z nás učinil to, co je on sám.“

III.1.1.6.          Klement Alexandrijský

Oproti Irenejovi, jenž byl spíš mužem tradice a nestavěl se právě příznivě k odkazu řecké filozofie, Klement využíval myšlení antických filozofů velmi plodně, a tak se řadí po bok Justina, o němž víme, že hovořil o semenech Slova obsažených v dílech antických myslitelů. Klement šel ještě dál, když učil, že stejně jako Židé měli před Kristovým příchodem Zákon, tak Řekové měli filozofii.  Logos je spolu s Otcem a Duchem svatým stvořitelem světa, Učitelem všech a Zákonodárcem všeho stvoření. Na tomto základě pak platí, že správné přirozené poznání nemůže být v rozporu s nadpřirozeným zjevením. Není však možné nadřazovat řeckou filozofii evangeliu, stejně jako není správné nadřazovat evangeliu Zákon. Klement hovoří o Kristu jako o „Slunci spravedlnosti“.

III.1.2.1.          Tertulián

Mezi realitou Kristova lidského těla a realitou naší spásy existuje podle Tertuliána přímá úměra. Pokud by Kristus neměl pravé tělo, nemohl by zemřít, pokud by nezemřel, nemohl by vstát z mrtvých, a tak bychom nebyli ospravedlněni.

Následující text významně poznamenal vývoj christologie a do určité míry předjímá učení Chalcedonského koncilu.

„Vidíme tento dvojí stav, nesmíšený, ale spojený v jednotě osoby, totiž Boha a člověka Ježíše. /…/ Takovým způsobem zůstávají uchovány charakteristiky jak jedné, tak druhé podstaty, aby v něm Duch konal to, co je jeho, tedy zázraky, díla a znamení, a tělo zakoušelo utrpení jako hlad při ďáblově pokušení, žízeň při setkání se Samařankou, slzy nad Lazarem, úzkost až k smrti a konečně i smrt.“

Tertulián hovoří o dvou podstatách, slovo přirozenost se bude užívat až v pátém století. Božskou podstatu nazývá „Duch“ a lidskou „tělo“, v pozadí stojí evidentně Řím 1, 3-4. Důležité je, že zásadní jednota v Kristu implikuje dva prvky spojené jednotou osoby. Božské a lidské se v Kristu nesměšuje, on je úplný Bůh i úplný člověk, proto také má nejen reálné tělo, ale i skutečnou lidskou duši. Tertuliánova christologie proto patří do kategorie Logos – anthrópos. Slavná Tertuliánova formulace se naplno uplatnila až o dvě staletí později zejména v Augustinově christologii a skrze ni patrně ovlivnila i papeže Lva Velikého, který rozhodujícím způsobem ovlivnil průběh Chalcedonského sněmu.  

III.1.2.2.          Origenes

Christologii věnoval Origenes řadu stran svého díla De principiis, v němž velmi jasně rozlišuje mezi pojednáním o Synu v Trojici (I,2) a statěmi o vtělení Syna (II,6). Origenes jasně vyznává Synovu preexistenci v tom smyslu, že Syn je stejně věčný jako Otec. V něm jako v nestvořené moudrosti jsou obsaženy idee všech stvořených věcí. - Nelze opomenout nesporný Origenův přínos teologické terminologii. Jako první například hovoří o Kristu jako o Bohočlověku (Theoanthrópos). Na druhé straně však Slovo má přednostně zprostředkovatelskou úlohu mezi Otcem a stvořením, a tak z některých výroků velkého alexandrijskéh mistra prosvítá určitý druh subordinacianismu. – Kristova spasitelská úloha u Origena splývá především s jeho zjevitelským posláním.