Úvod do christologie 13. díl

Úvod do christologie 13. díl

Ve třináctém pořadu vzdělávacího cyklu Úvod do christologie jsme opět ve třetí části monografie nadepsané Patristická christologie. Profesor Ctirad Václav Pospíšil se nyní zaměří na christologii velkých teologů 2. a 3. století. Ireneje z Lyonu, Klementa Alexandrijského, Tertuliána a Origena. Premiéra je v pondělí 3.1.2011 v 16 hodin. Reprízu naladíte v neděli 9.1.2011 v 10.30 hodin.

V monografii "Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel" vydané nakladatelstvím Krystal OP a Karmelitánským nakladatelstvím můžeme téma třináctého dílu vzdělávacího cyklu Proglasu sledovat od 121. strany.

Pro ilustraci vyjímáme jen krátkou citaci:

Část III.1.1.5.     Irenej z Lyonu

První velký systematik křesťanské teologie. Irenejova teologie je mnohem věrnější Písmu a apoštolské tradici než předchozí pokusy apologetů. Centrální pojem celé Irenejovy christologie a soteriologie je  recapitulatio (anakefalaiósis) všeho v Kristu.

Je tedy jen jediný Bůh Otec, jak jsme dokázali, a jen jeden Ježíš Kristus, náš Pán, který přišel /…/ a rekapituloval (obnovil, shrnul) v sobě všechny věci. Mezi všemi věcmi je také člověk ztvárněný Bohem. Tak tedy v sobě samém rekapituloval (obnovil, shrnul) člověka, když se ten, který je neviditelný, stal viditelným a když se ten, který je nepochopitelný, stal pochopitelným a když se ten, který je Slovo, stal člověkem.“ (sv. Irenej, Adversus haereses)

V Kristu dochází k obnově celého stvoření a člověk znovu dostává to, co v Adamovi ztratil, obnovuje se v něm a dokonává poškozený obraz Boží. Spása je tedy v první řadě zbožštění, spodobení se vzorovou příčinou, již představuje Kristus. Obraz Boží se však netýká pouze lidské duše, nýbrž celého člověka, což je plně v souladu s ekonomií vtělení. Tato obnova-rekapitulace je naznačena v paralelismu mezi stvořením prvního člověka a vtělením Syna: obojí se děje přímo z Boží vůle a moudrosti. Adam byl stvořen z panenské země, Kristus se zrodil z Panny. Kde první Adam zklamal, tam Kristus díky své poslušnosti ve zkoušce obstál. Kříž se tak stává protikladem stromu v ráji. Tato rekapitulace celého našeho lidství v Kristu vede Ireneje k tomu, že zřejmě jako první z otců výslovně hovoří o lidské duši vtěleného Syna. K obnově celého člověka však nestačil pouze ontologický rozměr kompletního lidství, vtělený Boží Syn musel zakusit skutečný lidský život s pokušeními a se smrtí. Z tohoto základu pak vycházejí takzvané formule směny, jichž budou v následujících staletích užívat téměř všichni otcové.  

„/…/ ve své nesmírné lásce se stal tím, čím jsme my, aby z nás učinil to, co je on sám.“

III.1.1.6.          Klement Alexandrijský

Oproti Irenejovi, jenž byl spíš mužem tradice a nestavěl se právě příznivě k odkazu řecké filozofie, Klement využíval myšlení antických filozofů velmi plodně, a tak se řadí po bok Justina, o němž víme, že hovořil o semenech Slova obsažených v dílech antických myslitelů. Klement šel ještě dál, když učil, že stejně jako Židé měli před Kristovým příchodem Zákon, tak Řekové měli filozofii.  Logos je spolu s Otcem a Duchem svatým stvořitelem světa, Učitelem všech a Zákonodárcem všeho stvoření. Na tomto základě pak platí, že správné přirozené poznání nemůže být v rozporu s nadpřirozeným zjevením. Není však možné nadřazovat řeckou filozofii evangeliu, stejně jako není správné nadřazovat evangeliu Zákon. Klement hovoří o Kristu jako o „Slunci spravedlnosti“.

III.1.2.1.          Tertulián

Mezi realitou Kristova lidského těla a realitou naší spásy existuje podle Tertuliána přímá úměra. Pokud by Kristus neměl pravé tělo, nemohl by zemřít, pokud by nezemřel, nemohl by vstát z mrtvých, a tak bychom nebyli ospravedlněni.

Následující text významně poznamenal vývoj christologie a do určité míry předjímá učení Chalcedonského koncilu.

Vidíme tento dvojí stav, nesmíšený, ale spojený v jednotě osoby, totiž Boha a člověka Ježíše. /…/ Takovým způsobem zůstávají uchovány charakteristiky jak jedné, tak druhé podstaty, aby v něm Duch konal to, co je jeho, tedy zázraky, díla a znamení, a tělo zakoušelo utrpení jako hlad při ďáblově pokušení, žízeň při setkání se Samařankou, slzy nad Lazarem, úzkost až k smrti a konečně i smrt.“

Tertulián hovoří o dvou podstatách, slovo přirozenost se bude užívat až v pátém století. Božskou podstatu nazývá „Duch“ a lidskou „tělo“, v pozadí stojí evidentně Řím 1, 3-4. Důležité je, že zásadní jednota v Kristu implikuje dva prvky spojené jednotou osoby. Božské a lidské se v Kristu nesměšuje, on je úplný Bůh i úplný člověk, proto také má nejen reálné tělo, ale i skutečnou lidskou duši. Tertuliánova christologie proto patří do kategorie Logos – anthrópos. Slavná Tertuliánova formulace se naplno uplatnila až o dvě staletí později zejména v Augustinově christologii a skrze ni patrně ovlivnila i papeže Lva Velikého, který rozhodujícím způsobem ovlivnil průběh Chalcedonského sněmu.  

III.1.2.2.          Origenes

Christologii věnoval Origenes řadu stran svého díla De principiis, v němž velmi jasně rozlišuje mezi pojednáním o Synu v Trojici (I,2) a statěmi o vtělení Syna (II,6). Origenes jasně vyznává Synovu preexistenci v tom smyslu, že Syn je stejně věčný jako Otec. V něm jako v nestvořené moudrosti jsou obsaženy idee všech stvořených věcí. - Nelze opomenout nesporný Origenův přínos teologické terminologii. Jako první například hovoří o Kristu jako o Bohočlověku (Theoanthrópos). Na druhé straně však Slovo má přednostně zprostředkovatelskou úlohu mezi Otcem a stvořením, a tak z některých výroků velkého alexandrijskéh mistra prosvítá určitý druh subordinacianismu. – Kristova spasitelská úloha u Origena splývá především s jeho zjevitelským posláním.