Úvod do christologie – 15. díl

V monografii "Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel" vydané nakladatelstvím Krystal OP a Karmelitánským nakladatelstvím můžeme téma patnáctého dílu vzdělávacího cyklu Proglasu sledovat od 144. strany.

Pro ilustraci vyjímáme jen krátkou citaci:

III.2.4.             Druhé jednání – Eutyches a Chalcedonský koncil

III.2.4.1.          Eutychův monofyzitismus a reakce Lva velikého

Archimandrita Eutyches (378-454) neúměrně zdůrazňoval dvojznačnou formulaci z Cyrilových anatematismů o „mia fysis“ a rovněž vycházel z formulace „jedna osoba ze dvou přirozeností“. Tak lze vysvětlit, proč hlásal, že Kristus je ze dvou přirozeností před spojením, z nichž se při spojení stává jedna  jediná přirozenost. Byl to dobrý úmysl teologa, totiž ukázat na zásadní jednotu  vtěleného Božího Syna, ale špatně vyjádřený.  Podle Eutychova názoru se po sjednocení lidská přirozenost rozplývá v božské jako „kapka v oceánu“, dochází tedy ke smíšení přirozeností. Kristus tedy není skutečný člověkem. Proti Eutychovým názorům se ohradili představitelé antiochijské školy, kteří se odvolávali na formulaci z roku 433, v níž se hovoří o dvou přirozenostech, a obžalovali Eutycha z bludu. Konstantinopolský patriarcha Flavianos svolal synodu a v listopadu 448 Eutycha odsoudil. Archimandrita neustoupil a odvolal se do Říma.

Dne 13. 6. 449 Lev Veliký adresoval konstantinopolskému hierarchovi Flavianovi dogmatický list Tomus ad Flavianum, v němž Eutychův blud odhalil a odsoudil, ale předložil rovněž nauku o jednotě osob ve dvou přirozenostech. Jedná se nesporně o nejvýznamnější christologický dokument západní církve. Lev vychází z nicejského kréda, kde jasně nachází popsáno dvojí Kristovo zrození: z Otce a z Marie. Důsledek je zřejmý, v Kristu jsou dvě přirozenosti. Obě přirozenosti zůstávají úplné a nesmíšené, lidství rozhodně není absorbováno božstvím a jednoznačně neztrácí svoji, abychom tak řekli, „vlastní identitu“. Nejdůležitějším krokem vpřed je však to, že autor dopisu využívá formální distinkci mezi osobou a přirozeností. Sjednocením lidství a božství nevzniká nový subjekt, nýbrž jeden a týž subjekt, věčné Slovo, existuje a působí jako osoba (persona) v božství a od okamžiku vtělení rovněž v lidství. Lev Veliký tedy prosazuje nové schéma: jedna osoba ve dvou přirozenostech.

III.2.4.3.          Koncilní jednání a jeho výsledky

Chalcedonský koncil představuje bezpochyby největší ekumenický koncil křesťanského starověku. Údaje o počtu participujících biskupů kolísají mezi šesti sty a čtyřmi sty padesáti účastníky. O průběhu jednání jsme informováni ze záznamů, které vznikaly v letech 453-455. Na druhém zasedání byl veřejně předčítán Tomus ad Flavianum. Na pátém zasedání došlo k vážným jednáním o dogmatické definici. Konečným výsledkem rokování je horos pisteós (definice víry), který byl přijat ve čtvrtek 25.10.451. Jedná se o jediné velmi dlouhé souvětí, jehož první část je I. syntézou předchozích koncilů, II. druhá část představuje originální přínos Chalcedonu, III. závěr se odvolává na Písmo a Tradici. Ve druhé části koncilní otcové učí vyznávat jednoho a téhož Krista, Syna, Pána, Jednorozeného ve dvou přirozenostech bez smíšení, beze změny, bez oddělení a bez rozloučení.

Podstata definice je v monografii na str. 156 vyjádřena pomoci schématu:

JEŽÍŠ KRISTUS                  v Boží přirozenosti                  Kristus Bůh

Boží Syn                            v lidské přirozenosti               Kristus člověk

(božská osoba)

(jeden z Trojice)

III.2.5.              Století sporů o chalcedonskou definici