Úvod do christologie – 16. díl
V šestnáctém díle vzdělávacího cyklu uzavírá Profesor Ctirad Václav Pospíšil výklad kapitoly Patristická christologie. Věnuje se tématům Druhý konstantinopolský koncil - Božská a lidská vůle vtěleného Slova.
V monografii "Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel" vydané nakladatelstvím Krystal OP a Karmelitánským nakladatelstvím můžeme téma šestnáctého dílu vzdělávacího cyklu Proglasu sledovat od 161. strany.
Pro ilustraci vyjímáme jen krátkou citaci:
III.2.5.3. Tři kapitoly a Druhý konstantinopolský koncil
Justinián v roce 543 vydal edikt proti origenismu. Téhož roku se do Justiniánových rukou dostala vláda nad Římem, což znamenalo, že mu papež byl vydán svým způsobem na milost a nemilost. Snahy o získání monofyzitů se dostaly do druhé fáze. Vstřícným krokem císaře směrem k monofyzitům mělo být odsouzení tzv. Tří kapitol, tedy spisů difyzitů Theodora z Mopsuestie, Theodoreta z Kyrru a Iby z Edessy. Všichni tři už zemřelí autoři byli zástupci antiochijské školy, všichni význační představitelé christologie logos anthrópos. Tímto krokem z roku 544 nebo 545 však Justinián zcela evidentně zpochybňoval autoritu Chalcedonského koncilu, který na tyto autory nepohlížel jako na bludaře. Západní církev v čele s papežem nesouhlasila. Justinián odpověděl na odpor papeže Vigilia po svém: nechal jej eskortovat do Konstantinopole. – Když pak papež byl donucen vydat 11.4.548 dokument zvaný Iudicatum, který vycházel vstříc císařovým požadavkům, západní církve reagovaly velmi negativně. Jednání se protahovala, až padlo rozhodnutí svolat nový koncil. Konal se ve dnech 5.5. – 2. 6. 553 v Konstantinopoli. Vigiliova situace byla velmi obtížná. Pod silným nátlakem nakonec koncilní akta podepsal a dne 23.2.554 odsouzení Tří kapitol uznal. Rok na to zemřel. Justiniánův hlavní záměr však nebyl korunován úspěchem, protože monofyzité koncil nepřijali. Ke kýženému sjednocení nedošlo. Mocný císař v roce 565 opustil tento svět.
III.2.5.4. Nauka obsažená ve čtrnácti anatematismech Druhého konstantinopolského koncilu
Výsledek jednání je obsažen především ve čtrnácti kánonech formulovaných jako anatematismy („pokud někdo tvrdí, že …..takový buď vyobcován.“). Přínos koncilu pro christologii shrneme následovně. Efezský koncil – jedna osoba ze dvou přirozeností. Chalcedonský koncil – jedna osoba ve dvou přirozenostech. Konstantinopolský koncil - dvě přirozenosti jimiž je jedna osoba. Šlo o to, že Eutychés chtěl zajistit liturgickou úctu „člověku Ježíši“ tím, že tvrdí „on už není člověk, on je Bůh“. Že božství pohltí lidství. To je ale nepřijatelné. Lidství zůstává samo sebou. Božská osoba ale není jen ten sjednocující bod, ona je jakoby v přirozenosti všudypřítomná. Proto také Ježíšovu lidství patří kult bohopocty. – Koncilní otcové říkají, že Slovo se stalo tělem podle složení. Mluví o složené osobě. Paradoxně je to také obhajoba lidství, protože Božská osoba tu existuje autenticky lidským způsobem. Jediná osoba tedy v sobě nejen spojuje, nýbrž i do sebe z určitého hlediska pojímá dva způsoby bytí: jeden božský a druhý lidský. Proto je složenou osobou.
Je třeba zmínit ještě jeden přínos koncilu, a to v oblasti mariologie. Druhý kánon hovoří o Marii jako o Bohorodičce a vždy Panně. Slůvko „vždy“ znamená panenství před porodem, při porodu, ale i po porodu.
Smutnější stránku koncilu představuje kánon 11, který správně odsuzuje hlavní trinitární a christologické bludy, ale bohužel mezi bludaři jako Arius a Apolinář jmenuje ne zcela správně také Origena. Většina děl tohoto velikána křesťanského myšlení byla zničena a navždy ztracena.
III.2.6. Božská a lidská vůle vtěleného slova
Egypt a Sýrie byly ovládány Persií a tamní monofyzité měli značnou náboženskou svobodu. Císař Herakleios dokázal v roce 628 tato tradiční území získat zpět a snažil se je i ideologicky sjednotit. Proto požádal konstantinopolského patriarchu Sergia o formuli christologického vyznání pro křesťany celé říše. Sergios přichází s tím, že v Kristu bylo jenom jedno chtění - jedna vůle. Tedy monotheletismus. Papež Honorius I. a mnozí jiní nejprve Sergiovu nauku přijali. Odpůrcem hned od počátku byl jeruzalémský patriarcha Sofrónios. Pak ale začalo být jasné i dalším teologům, že jde o skrytý apolinarismus. Jedna věc je totiž vyloučit Kristovu lidskou vůli jako takovou, a druhá věc je tvrdit, že v Kristu se nikdy lidská vůle neprotiví vůli božské. V roce 638 ale zesnuli jak Sergios, tak Soforónios i papež Honorius I. Císař Herakleios vydal dokument, v němž zakázal hovořit o dvou Kristových činnostech a nařídil vyznávat jen jedno Kristovo chtění.
III.2.6.2. Učení Maxima Vyznavače a poslušnost Ježíše Krista
Christologie velkého teologa Maxima Vyznavače, která bude vždy aktuální, nám dává možnost zmínit se o nesmírném významu Kristovy poslušnosti. Říká zcela jasně, že Kristus je jako člověk poslušný přímo Otci. V Kristu je jediný chtějící, osoba Slova, ale dva způsoby chtění: jeden autenticky božský, druhý autenticky lidský. Logos má v imanentní Trojici jedinou společnou vůli s Otcem a Duchem svatým. Vtělené Slovo chce naši spásu Boží vůlí společně s Otcem i Duchem svatým. Chce však totéž i jako člověk. K jednotě chtějícího a dvěma druhům chtění přibývá jediné volitum (chtěné). Velmi důležité je i tvrzení, že Kristus osobně chce i realizuje naše vykoupení. Maximovo pojetí má následující schéma.
Boží vůlí (spolu s OTCEM a Duchem svatým)
Ježíš Kristus chce p o s l u š n o s t naši spásu
lidskou vůlí
III.2.6.4. Epilog – Třetí konstantinopolský koncil
Koncil svolal císař Konstantin IV. se souhlasem papeže Agathona. Byl to nejdelší koncil starověku. Otcové rokovali od listopadu 680 do září 681. Koncilní rozhodnutí stvrdila teologii Maxima Vyznavače a rozhodnutí Lateránské synody v roce 649 .
„V souladu s učením svatých otců vyhlašujeme, že v něm (Kristu) jsou dvě přirozené vůle a dvě přirozené činnosti, bez oddělení, beze změny, bez rozdělení, bez smíšení. Tyto dvě přirozené vůle nejdou nikdy v protikladu jedna vůči druhé (to ať není vysloveno!), jak tvrdili bezbožní bludaři: ale jeho lidská vůle následuje Boží vůli, neprotiví se jí a ani nebrání, naopak je jeho božské a všemohoucí vůli podřízena.“
III.2.7. Spory o uctívání obrazů