Úvod do christologie – 17. díl

V monografii "Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel" vydané nakladatelstvím Krystal OP a Karmelitánským nakladatelstvím můžeme téma sedmnáctého pořadu vzdělávacího cyklu Proglasu sledovat od 178. strany.

Pro ilustraci vyjímáme jen krátkou citaci:

Část IV.          Základní stavební kameny christologické reflexe

IV.1.    Tajemství vtělení

Výchozím textem z Písma je bezesporu Jan 1, 14

„A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“

Starozákonní svatopisci o vtělení Božího Syna nic nevěděli a také nic neříkali. Pouze zpětně lze zahlédnout ve starozákonních spisech určité jemné náznaky tohoto mystéria.

Tajemství vtělení nelze před jeho uskutečněním vyvozovat pomocí rozumových úvah. To plně odpovídá naprosté svobodě Božího jednání v dějinách spásy. Výraz vtělení lze pojímat dvojím způsobem. Rozhodně nebudeme popírat, že Slovo je člověkem již od prvního okamžiku své existence v těle (úkon vtělení). Nicméně konkrétní člověk se dovršuje a stává sebou samým po celou dobu svého životního putování. Teprve v okamžiku smrti se toto stávání se člověkem naplňuje. Totéž platí i pro Slovo, které se učinilo člověkem a vzalo na sebe toto lidské stávání se. Je nanejvýš pravděpodobné, že Jan mínil vtělení převážně v tomto druhém a širším slova smyslu, tedy že neznal vtělení, které by nebylo v úzkém sepětí s křížem a vzkříšením Božího Syna. – Vtělení Božího Syna je tím nejdokonalejším myslitelným Božím dílem, a proto představuje ústřední událost celých dějin spásy.

IV.2.    Vtělení jako Zjevení a dar vnitrobožské lásky k člověku

Křesťanství spolu s ostatními monoteistickými náboženstvími vyznává jediného Boha, jeho originalita však tkví především v tom, že vyznává Boha, který se stal člověkem. Toto vtělení je ontologicky reálné – nejedná se tedy o pouze metaforické vyjádření Ježíšova soteriologického významu -, osobní, definitivní a neopakovatelné. Ježíš Kristus je zjevitelem Trojice a všeho ostatního. Vždyť Ježíš prožívá a zjevuje svoji synovskou identitu ve vztahu k Otci, proto také zjevuje nejen sebe, ale také a především Otce a jeho lásku. Jakožto Pomazaný je Muž z Nazareta nositelem Ducha, a tak zviditelňuje jeho působení v průběhu svého pozemského života, aby se jako Oslavený stal i jako člověk spolu s Otcem jeho dárcem. – Z toho vyplývá důležitý závěr: Christologie je vrcholným kritériem křesťanského mluvení o Bohu. Tedy Theo-logií v užším smyslu slova!

Není správné modelovat christologii podle předkřesťanského poznání Boha, naopak, náš obraz Boha je zásadně určován tajemstvím Ježíše Krista. Vtělení Syna je především zjevením fascinující, nepochopitelné a ze strany člověka naprosto nezasloužené Boží lásky k člověku a k celému stvoření. Milovat člověka, který je poznamenán hříchem, sobectvím a nevěrností, znamená vystavit se nebezpečí zrady a bolesti.

Smíme tedy říci, že Bůh, kterého nám zjevuje Ježíš z Nazareta, je vystaven utrpení? Určitě ne. My totiž trpíme proto, že musíme. Bůh není vystaven utrpení jako nutnosti, ale když zcela svobodně chce, může v nesmírné lásce učinit utrpení druhého jakoby svým vlastním. Toto dobrovolné soucítění zjevuje sám Ježíš Kristus, jeden z Trojice, který je zároveň jedním z nás. Toto dobrovolné soucítění s druhým a vcítění se do druhého nazýváme compassio.

IV.3.    Vztah mezi imanentní a ekonomickou Trojicí

Grundaxiom Karla Rahnera zní: „Ekonomická Trojice je Trojice imanentní a naopak". – Víme ale, že ono „ a naopak“ v sobě skrývá nejedno nebezpečí. Jestliže ekonomická Trojice ontologicky naprosto závisí na Trojici imanentní, pak opačně tento vztah neplatí, protože svoboda Věčného nemůže být zvenku podmiňována stvořenou formou jeho zjevení a sebedarování. Bůh je Trojicí osob věčně a zcela nezávisle na procesu vtělení a zjevení. Bůh se nestává Trojicí díky procesům v dějinách spásy! Z hlediska našeho poznání však relace platí přesně v opačném smyslu, protože imanentní Trojici poznáváme jedině na základě toho, co se odehrálo v dějinách spásy. Naše znalost imanentní Trojice je tedy ve všem podmíněna Trojicí ekonomickou. Imanentní Trojice přesahuje ekonomii a zůstává přes svoje zjevení a sebedarování člověku v Kristu a v Duchu také nevýslovným tajemstvím vnitřního Božího života.

IV.4.    Vhodnost vtělení druhé božské osoby a otázka Boží svobody

Tato tradiční scholastická otázka v sobě skrývá velmi závěžný problém vztahu mezi vycházením Syna z Otce a jeho posláním. Podle Tomáše Akvinského se mohl vtělit jak Otec, tak Syn nebo Duch svatý. TQ tímto tvrzením podtrhuje jednak Boží svobodu a všemohoucnost, jednak skutečnost, že imanentní Trojice ontologicky nezávisí na Trojici ekonomické. Jestliže Otec, Syn a Duch svatý si jsou rovni, pak by zcela logicky mělo platit, že možnost vtělení není vyhrazena pouze osobě Slova a přísluší každé osobě Trojice. Jestliže se vtělil právě Syn, tak nikoli proto, že by Bůh neměl jinou možnost, ale proto, že Bůh to tak chtěl. Bůh navíc jedná nejen v souladu se svou všemohoucí vůlí, ale také v souladu se svou moudrostí. Proto TQ dodává, že vtělení Syna a ne jiné božské osoby je nesporně nejvhodnějším způsobem vrcholného spojení Boha s člověkem. Při vtělení se Syn Otce stává synem Marie. Lidské synovství tedy odpovídá synovství v lůně nejsvětější Trojice. Vtělení Slova je vhodné i proto, že cílem vtělení je zjevit Boha a zprostředkovat jeho sebedarování člověku: a slovo přece slouží jako prostředek komunikace. A ještě jeden argument: Pokud by mělo být vhodné vtělení jiné osoby Trojice, měl by tomu odpovídat i jiný řád stvoření. Stávající řád stvoření je totiž zaměřen k vtělení Syna a nikoli jiné osoby Trojice.

IV.5.    Vtělení Syna jako dílo celé Trojice

Mezi christologií a trinitární teologií existuje velmi úzké sepětí.

Bůh Otec se jeví v Novém zákoně jako základní a rozhodující činitel v celém životním dramatu Muže z Nazareta. Ježíš je dokonalým a definitivním zjevitelem Otce. On, vtělené Slovo, je vlastně samotným zjevením a Pravdou samou. Znovu narážíme na identifikaci osoby a poslání, která je základem hluboké jednoty mezi ontologickou a funkcionální christologií. Ježíš jako člověk existuje a žije neustále ve vztahu k Otci a celý jeho život na zemi i jeho oslavení jsou přepisem věčného vycházení Syna z Otce, věčné Otcovy aktivity plození Syna, ale také lidským vyjádřením věčné Synovy odpovědi na tuto Otcovu iniciativu. V Novém zákoně proto není žádný rozpor mezi christocentrismem a teocentrismem. Stejně jako Bůh Otec staví do středu svého zájmu Krista, tak Kristus staví do středu svého zájmu Boha Otce (srov. např. Jan 17,15). Následovat  Ježíše z Nazareta proto znamená klást Otce do středu svého života, myšlení a jednání. Vtělení ať už jako počátek Ježíšovy lidské existence, nebo jako stávání se člověkem je tedy podle svědectví Písma dílem celé nejsvětější Trojice. Vždyť všechna Boží díla navenek jsou společná celé Trojici, která jedná skrze jedinou společnou Boží přirozenost. Vtělil se však pouze a jedině Syn, ovšem Syn poslaný Otcem a vždy směřující k Otci, a to v síle vnitrobožského Daru, v síle Ducha svatého. Boží Syn vtělením neopouští Trojici, protože i ve svém lidství je neustále ve vztazích k Otci a Duchu.

IV.6.    Vtělení Slova a problém Boží neproměnnosti

Jak je možné, že ten, který je dokonale neproměnný, se reálně stane člověkem? Problematika souladu Boží neproměnnosti a skutečnosti vtělení představovala jeden z hlavních argumentů proti pravému božství Slova ze strany ariánů. – První krok k osvětlení tohoto tajemství jsme učinili, když jsme řekli, že Slovo vtělením neopouští Trojici, protože neustále zůstává ve vztazích k Otci a Duchu svatému. V našich úvahách o neproměnnosti Trojjediného a tajemství vtělení můžeme jít dále. Uvážíme-li, že vtělení lze vnímat jako vrcholnou, a proto také originální formu přebývání Boha v člověku, pak pravzorem tohoto přebývání božské osoby v „druhém“ je zcela evidentně trinitární perichoreze, tedy přebývání jedné osoby Trojice ve druhých dvou a druhých dvou v jedné osobě. Proto také hypostatické sjednocení osoby Slova s individuální lidskou přirozeností Muže z Nazareta, tato vrcholná forma osobního přebývání v jiném nepřináší Slovu strukturálně nic nového. Ukazuje se tedy, že vtělit se může opravdu pouze Jeden z Trojice, jinak by Bohu vtělení přidávalo cosi nového, a brala by tak za své Boží transcendence vůči stvoření. – Problematika poměru Boží neproměnnosti a stávání se člověkem není ničím jiným než otázkou relace mezi nestvořeným a stvořeným bytím. Jakákoli změna, jakékoli „stávání se“, se v Kristu týká výhradně jeho lidství: Bůh zůstane zásadně neproměnný.

„Když se božská osoba začne v někom vyskytovat novým způsobem nebo je vlastně v čase, nejedná se o nějakou její změnu, ale o změnu tvora.“

Toto pravidlo je důležité pro celou christologii: všechny změny, veškeré stávání se člověkem se týká lidské přirozenosti Slova.