Úvod do christologie – 18. díl

V monografii "Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel" vydané nakladatelstvím Krystal OP a Karmelitánským nakladatelstvím můžeme téma osmnáctého pořadu vzdělávacího cyklu Proglasu sledovat od 196. strany.

Pro ilustraci vyjímáme jen krátkou citaci:

Část IV.          Základní stavební kameny christologické reflexe

IV. 7.              Věčnost – „Preexistence“ Slova

V Novém zákoně se nesetkáme se slovem „preexistence“. Ale najdeme tu celou řadu výroků, které hovoří: O věčném vyvolení a předurčení Ježíše Krista (srov. Ef 1, 3-7.10: 1 Petr 1, 20). O jeho poslání (srov. Gal 4, 4: Řím 8,3: 1 Tim 3, 16: Jan 3, 16). O kenózi a sebeponížení (srov. Flp 2, 6-11). O tajuplné přítomnosti a činnosti Syna v dějinách spásy vyvoleného národa v období Starého zákona (srov. 1Kor 10, 1-4: Jan 1, 30 nebo 8, 14.58). O Synově prostřednictví v díle stvoření (srov. 1 Kor 8, 6: Kol 1, 15nn: 17, 1nn: Žid 1, 2). Nejzřetelněji je tajemství preexistence vyjádřeno v Prologu Janova evangelia (srov. Jan 1, 1-3). Valná část svědectví víry v preexistenci Syna se nachází v hymnech, tedy ve slavnostních vyznáních víry a v doxologiích.

Podle toho, co čteme v Novém zákoně, se věčnost netýká Ježíšova lidství, ani jeho duše, ale osoby Slova, které se stalo tělem. Nejedná se o věčnost ve smyslu Božího předzvědění či úradku, ale o reálnou a věčnou existenci subjektu Božího Syna, který se v určitém okamžiku dějin stal člověkem. Vyznání věčnosti Slova a jeho identifikace s Mužem z Nazareta je velmi úzce spjato s vírou v Ježíšovo božství, v to, že on je skutečně Kyrios. Tato víra je také klíčem k celému trinitárnímu tajemství.

Jedna věc je samo tajemství věčnosti Slova a druhá věc je výraz „preexistence“, který není v posledním důsledku příliš šťastný, neboť vzbuzuje dojem, jako kdyby Slovo bylo podmíněno časem, jako kdyby věčnost Slova byla rozdělena na dobu před vtělením a po vtělení. Je to jako s výrazem „před stvořením světa“. V obou případech nejde o časovost v Bohu, nýbrž jen o analogické vyjádření skutečnosti, že stvořený svět ve všem závisí na Bohu a že Bůh v ničem nezávisí na stvoření, tedy potažmo že lidská přirozenost Kristova ve všem závisí na věčném Slově, zatímco věčné Slovo v ničem nezávisí na své přijaté lidské přirozenosti. Boží věčnost totiž není neomezeným plynutím časových okamžiků složených z nějakého předtím a potom. Věčnost Slova je totožná s Boží věčností, kterou kvůli naší podmíněnosti časem neumíme popsat přesněji než jako paradoxní neomezenost jediného nesloženého teď. Tato věčnost Slova není podmíněna časem a není podmíněna ani existencí Muže z Nazareta, v němž se osobním způsobem časoprostorově projevuje a naplňuje reálná přítomnost a působnost věčného Slova.

Jelikož tato věčnost Boží je počátkem i cílovým bodem dějin světa, je evidentní, že již úkon vtělení a následně i každý okamžik Ježíšova pozemského života představuje průlom eschatologie do našeho času, což plně odpovídá eschatologickému ladění Ježíšova hlásání a působení. Vtělení však představuje zároveň i průlom protologie do našeho času, a tak v Kristu – novém Adamovi – lze vidět nový počátek všeho, princip obnovy všeho stvoření (recapitulatio).

Na tuto skutečnost naráží Augustin, který vidí souvislost mezi dílem stvoření skrze Slovo a dílem obnovy stvoření opět skrze totéž Slovo: „Čím vše učinil, tím také vše obnovil.“

IV. 8.               Primární účel vtělení, vtělení a stvoření, vtělení a antropologie.

Jedná se o jednu z klasických otázek spekulativní christologie. Odpověď na otázku, zda primárním účelem vtělení je vykoupení člověka od hříchu, nebo zda vtělení představuje korunovaci díla stvoření, má poměrně zásadní význam pro celou teologickou reflexi.

Počátek sporu je spjat se jménem Ruperta z Deutzu (+ 1129/30), který nechtěl přijmout názor, že vtělení by bylo podmíněno lidským hříchem. Podle Tomáše Akvinského (+ 1274) jako motiv vtělení udává Písmo osvobození člověka z otroctví hříchu, a tak je lépe tvrdit, že vtělení je lékem proti našemu hříchu. Proto také, kdyby nebylo Adamova hříchu, nedošlo by ani ke vtělení. Poměrně častou chybou je, že řešení navrhované Janem Dunsem Scotem (+ 1308) bývá ztotožňováno s pozicí, která vidí primární účel vtělení v dovršení díla stvoření. Přitom jádro Scotovy teze spočívá v odmítnutí otázky, proč přišel Boží Syn v těle. Podle tohoto autora je totiž Kristus prvním predestinovaným. Co to znamená? Jestliže v aktuálním stavu věcí je Kristus eschatologickým vrcholem všeho stvoření, pak platí, že cíl je první v řádu úmyslu a poslední v řádu uskutečnění. Proto Bůh chce nejprve Krista, a teprve potom jemu podmíněně všechno ostatní.  - Scotus patří k  nejvýznačnějším představitelům christocentrického myšlení. Vylučuje také podmíněnost vtělení lidským hříchem. Tato maximální nepodmíněnost vtělení implikuje maximální důraz na Boží svobodu, která je prostorem lásky. Pokud by tedy Adam nezhřešil, Kristus by přišel jako vrcholný zjevitel Boha a zbožštitel člověka, tedy jako spasitel, ale nikoli jako vykupitel z otroctví hříchu.

Je patrné, že sofistická teze se velmi dobře snoubí s tím patristickým názorem, který spatřuje pravý vzor stvoření člověka ve vtěleném Slovu, jak je možno vidět především u Tertuliána a Ireneje. Stvoření člověka k obrazu vtěleného Slova totiž implikuje, že stvoření je nasměrováno ke Kristu nezávisle na Adamově hříchu. Obrazem Božím je tedy nejen lidská mysl, ale celý člověk, což velmi dobře odpovídá skutečnosti vzkříšení a spáse nejen lidské duše, ale i těla.

IV.9.                Ježíšovo narození z Panny

Pro prvotní církev bylo Ježíšovo panenské početí jednoznačně christologickým tajemstvím, které druhotně vypovídalo mnohé i o úloze Marie z Nazareta v dějinách spásy. Pravdivost novozákonního údaje se týká jednak hlubokého teologického významu tajemství, jednak historické reality události samotné.

IV.9.1.             Svědectví Písma

Obšírné zprávy o počátku Ježíšovy lidské existence nacházíme v takzvaných evangeliích Ježíšova dětství – v prvních dvou kapitolách Matoušova a Lukášova evangelia. O panenském početí syna Marie z Nazareta hovoří výslovně kupříkladu verše Mt 1, 20 a Lk 1, 35. Panenské početí není pouze znamením Ježíšova skutečného původu v Bohu, nýbrž také toho, že jeho příchod na svět je novým stvořitelským činem Božím. V Kristu přece nevstupuje do přítomného okamžiku dějin spásy pouze eschatologická plnost, ale také protologie. Ježíš z Nazareta je novým Adamem.

Ani jeden autor novozákonních knih nikdy nevysloví vlastní přesvědčení o tom, že by Josef byl Ježíšovým otcem. Výroky tohoto typu se v evangeliích týkají toho, jak na Ježíšův původ pohlíželi jeho současníci, nikoli sami inspirovaní autoři (srov. např. Lk 4, 22: Mt 13, 55: Jan 1, 45: 6, 42). Určité obtíže by mohl činit verš Lk 2, 48, kde Marie hovoří o Josefovi jako o Ježíšově otci. V souvislosti s celkovým kontextem prvních dvou kapitol je zřejmé, že výrok se vztahuje nikoli k biologickému, ale pouze k adoptivnímu či funkcionálnímu Josefovu otcovství ve vztahu k Ježíšovi.

IV.9.2.             Námitky proti historicitě události a důvody v její prospěch

V prvních třech staletích se pohanští filozofové velmi dobře shodovali s judaisty nejen v tom, že odmítali skutečnost panenského početí, ale dokonce ji zesměšňovali. Sám Justin uznává, že panenské početí se lidem zdá být čímsi neuvěřitelným a v podstatě nemožným. Otcové mohli vcelku pohodlně obejít pohoršení tak, že by interpretovali zprávu podávanou evangelisty nikoli jako skutečnou událost, nýbrž pouze jako symbolické vyjádření hlubokých teologických pravd. Neučinili to a bojovali neúnavně. Například Ignác Antiochijský dosvědčuje:

„Našeho Boha Ježíše, který je Pomazaný, nosila Maria v životě podle Božího plánu, ze semene Davidova a z Ducha svatého. Narodil se a byl pokřtěn, aby utrpením očistil vodu.“

V podobném smyslu se vyjadřují Justin, Irenej, Origenes a řada dalších. Rovněž mnoho autorů v současnosti nepřijímá Ježíšovo panenské početí jako historickou skutečnost. Další na ni vrhají alespoň značný stín podezření a pochybnosti. Velmi často argumentují následujícími důvody: Zpráva chybí v prvotním kérygmatu. Pavel a Jan o celé záležitosti nehovoří. Panna a zároveň matka představuje mytologický motiv. Za tvrzením o panenském početí stojí dobová mentalita, která pohrdala lidskou sexualitou. Chybí výslovná definice magisteria o historické povaze události. -  Biblické svědectví pak bývá interpretováno pouze jako tvrzení víry nebo teologická výpověď o Ježíší z Nazareta, který je Božím Synem již od počátku své lidské existence, avšak zcela nezávisle na historicitě panenského početí. – Těmto argumentům se dá oponovat. Viz text na str. 209/210).

I když na historicitě panenského početí nestojí naše víra v Ježíše Krista, vtěleného Božího Syna, Pána a Spasitele, přece je ve hře cosi zásadního. Je to souvztažnost dějinné reality a víry, události a jejího významu. Realita události obdobně jako realita Ježíšova lidství je velmi úzce spjata s realitou naší spásy. Přijímat s důvěrou panenské početí na počátku Ježíšova života jako cosi, co se reálně odehrálo, tedy není rozhodně proti rozumu. Je to výraz věrnosti víře apoštolů, evangelistů a církevních otců.