Úvod do christologie – 22. díl

V monografii "Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel" vydané nakladatelstvím Krystal OP a Karmelitánským nakladatelstvím můžeme téma dvacátého druhého pořadu vzdělávacího cyklu Proglasu sledovat od 289. strany.

Pro ilustraci vyjímáme jen krátkou citaci:

V. 4.    Spása „podle člověka“ a spása „podle Boha“

Obecně platí, že spása je osvobození od zla. Každý člověk se musí nějak vyrovnat s tajemstvím zla. Tato zásadní antropologická danost se odráží ve skutečnosti, že všechna náboženství a také mnohé filozofické systémy se určitým způsobem pokoušejí o vysvětlení tajemství zla a zároveň nabízejí nějaký způsob spásy. Zlo určitě není pojem jednoznačný, stačí připomenout jeho různé formy: zlo fyzické, ekonomické, etické, náboženské (hřích). Tato mnohoznačnost zla s sebou nevyhnutelně nese i mnohoznačnost pojmu „spása“.

Zlo, od něhož člověk touží být osvobozen, nejenže determinuje typ spásy, která je očekávána, ale promítá se zcela pochopitelně i do představy spasitele nebo osvoboditele. Veřejné působení Ježíše z Nazareta je klasickým příkladem konfliktu mezi odlišnými pojetími spásy a různými představami o spasiteli.

„Jádrem a středem radostné Kristovy zvěsti je spása, velký Boží dar, který nejenže znamená osvobození od všeho toho, co člověka utlačuje, ale je zejména osvobozením od hříchu, od zlého ducha, v radosti, že poznáváme Boha a že Bůh zná nás (…).“  - Pavel VI. Evangelii nuntiandi (encyklika ze dne 8.12.1975)

Spása jako osvobození od zla má tedy v zásadě dva stupně, které spolu úzce souvisejí, ale které je nutno velice dobře rozlišovat. První stupeň osvobození je nitrosvětský a plně odpovídá lidským touhám. Je to spása podle člověka. Její důležitost tkví v tom, že člověk při ní intenzivně zakouší Boží dobrotu a lásku. Na tomto základě pak může mít pevnou důvěru v to, že Hospodin jedná zásadně v jeho prospěch.

Druhá etapa se týká osvobození od hříchu, od nadvlády zlého ducha a zahrnuje zároveň i celý proces zbožštění. To vše vyžaduje od člověka dokonalý přerod, změnu smýšlení. Na tomto stupni Hospodin požaduje po člověku vnitřní proměnu srdce (srov. Mk 1,15), sebepřesažení a zřeknutí se světské logiky vlastnění a moci (srov. Mt 5, 1n: 19, 23-25), absolutní důvěru projevující se poslušností. Proč to všechno? Protože plná spása není nic jiného než dokonalé spodobení člověka s Bohem, zbožštění, obnovení a dokonání Božího obrazu v člověku. Tento obraz však může v člověku napravit a dokonat pouze Hospodin, a proto si dovolujeme nazvat tuto etapu spása podle Boha.  

Problém takto pojímané spásy tkví v tom, že ji lze přijmout jedině ve víře. O tomto druhu spásy lze jen velmi obtížně hovořit před těmi, kdo nemají dar víry. Soteriologie je velmi úzce spojena s antropologií. Pojímání člověka nutně odpovídá i to, jak bude nahlížena spása. Z křesťanského hlediska se bude redukce člověka na jeho pouze vnitrosvětskou neboli horizontální dimenzi nevyhnutelně promítat do stejné redukce spásy pouze na její dimenzi podle člověka.

„Pokušení dneška spočívá v tom, zredukovat křesťanství na lidskou moudrost a udělat z něho současně nauku příjemného života. Ve značně sekularizovaném světě nastoupila „postupná sekularizace spásy“, za kterou se bojuje jistě ve prospěch člověka, ale člověka, který je rozpolcen a omezen na horizontální dimenzi. My naproti tomu víme, že Ježíš přišel, aby přinesl úplnou spásu. Spásu, která chce vykoupit celého člověka a všechno lidstvo, a otevírá mu úžasné horizonty Božího království.“  - Jan Pavel II., Redemptoris missio 11.  

Není bez zajímavosti, že sám marxismus je vlastně pokusem o radikální ateistickou spásu podle člověka. Všechny vyhraněně reduktivní soteriologie typu spása podle člověka mají vždy velmi blízko k nějaké ideologii, která není v zásadě ničím jiným než soteriologií modelovanou podle člověka, podle jeho egoistických, rasových, nacionalistických, třídních, mocenských, ekonomických a jiných choutek. Falešná a zmrzačená spása je cestou do pekel útisku, války, genocidy, nesvobody, je to typický výplod civilizace smrti, kultury člověka, který se dělá bohem.

„Profánní humanismus se objevil ve své hrůzné podobě a určitým způsobem se stal výzvou pro celý koncil. Náboženství Boha, který se stal člověkem, se utkalo s náboženstvím (protože jím ve skutečnosti je) člověka, který ze sebe boha dělá.“ – Pavel VI., Promluva ze dne 7.12.1965

V. 5.    Vykoupení a spása

Tato otázka patří k základním strukturám soteriologické reflexe. Když jsme řekli, že spása je osvobozením od zla, ptáme se dál: Existuje tedy pozitivní aspekt spásného procesu? To znamená spása jako taková? Sama dějinná situace člověka implikuje určitý prozatímní nedostatek dokonalosti a jako taková i bez hříchu vyžaduje spásonosný zásah Boží. Člověk by nedošel plnosti zbožštění ani před hříchem pouze vlastními silami. Jinými slovy, Bůh byl spasitelem člověka již před tím, než Adam zhřešil, protože i pro Adama by definitivní oslavení představovalo naprosto svobodný dar Boží. Vždyť milost, která je nezaslouženým darem, je počátečním stadiem zbožštění a oslavení. Zkouška, jíž byl Adam podroben v ráji a o níž hovoří první kapitoly Geneze, symbolicky představovala určitou cestu k definitivnímu stavu spasení a společenství mezi oslaveným člověkem a Bohem. Sám pozitivní aspekt spásy je přechodem ze stavu počáteční dokonalosti do stavu plné dokonalosti. Proto tedy i pozitivní aspekt spásy je vlastně ve vztahu k určitému nedostatku dobra.

Na druhou stranu však Adam před svým pádem nebyl otrokem hříchu, byl svobodný, cesta ke zbožštění byla otevřena. Hřích jako překážka spásy je pravým zlem. A tak Boží spasitelská akce dostává kvůli nové situaci člověka také nový rozměr překonání tohoto otroctví. Pozitivní zbožšťující aspekt soteriologie se může v člověku naplnit jedině za předpokladu, že člověk bude nejprve vykoupen, osvobozen z otroctví hříchu.

Rozlišení, nikoli oddělení, spásy a vykoupení se promítá i do spirituální teologie. Nerozlišování spásy a vykoupení by mělo za následek redukci celého procesu duchovního zrání pouze na překonání hříchu, a tedy vlastně na návrat do stavu, v němž byl Adam před pádem, a tomu rozhodně neodpovídá učení křesťanských mistrů duchovního života.