Úvod do christologie – 24. díl

V monografii "Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel" vydané nakladatelstvím Krystal OP a Karmelitánským nakladatelstvím můžeme téma dvacátého čtvrtého pořadu vzdělávacího cyklu Proglasu sledovat od 323. strany.

Pro ilustraci vyjímáme jen krátkou citaci:

V. 11.              Koncentrace soteriologického významu v události Kristova kříže

Protože Ježíš Kristus je skutečně spasitel, výkupný a spasitelský význam má nejen jeho smrt na kříži, ale také úkon vtělení, celý jeho skrytý i veřejný život i jeho vzkříšení a oslavení. Celý tento spasitelský proces se naplňuje udělením daru Ducha svatého učedníkům.

„Proto Kristus říká, když přichází na svět: ´Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v knize psáno.´ /…/ Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo“. (Žid 10, 5-10)

Autor listu Židům ukazuje spásný význam celého Ježíšova života od okamžiku jeho příchodu na svět až po dokonání oběti vlastního těla na dřevě kříže. Je patrné, že sjednocujícím prvkem spasitelského významu Kristova života je právě jeho dokonalá synovská poslušnost. V podobném smyslu hovoří i hymnus z listu Filipanům (2, 8):

„V poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“

Dlužno však říci, že samotný akt vtělení, vzkříšení a oslavení Ježíše z Nazareta  nelze popisovat jako úkon poslušnosti. Tyto tři události jsou Božím úkonem a vyjadřují sestupnou mediaci jdoucí od Boha k člověku.  Ježíšova poslušnost v sobě zahrnuje celé lidské dílo spásy realizované vtěleným Synem a reprezentuje kromě sestupné zprostředkovatelské linie také vzestupnou soteriologickou mediaci jdoucí od člověka k Bohu. – Soterilogie se musí soustředit na otázku, jak Kristovo utrpení a jeho smrt na kříži působí naši spásu.

Hned  na začátku hledání odpovědi na otázku, jak Kristovo ukřižování působí spásu, musíme upozornit na to, že vedle vlastního významu výkupného má tato událost podle Nového zákona také vrcholný význam zjevitelský. Pavel pohlíží v souladu s předchozí tradicí (srov. např. 1 Kor 15,3) na tajemství kříže převážně z hlediska překonání lidského hříchu. Evangelista Jan naproti tomu zdůrazňuje skutečnost, že kříž je vrcholným zjevením Ježíše jako Božího Syna a pravého eschatologického krále. Spása jako zbožštění“ člověka pak pro Jana spočívá především v existenciálním přijetí – poznání tohoto zjevení Boha. i když se zaměříme především na vykupitelskou dimenzi významu Kristova kříže, nesmíme opomíjet janovský důraz na výsostnou zjevitelskou roli této vrcholné události dějin spásy.

V. 12.              Nesprávná a diskutabilní pojetí soteriologického významu Kristova kříže

Základním kritériem kvality určitého pokusu o vysvětlení soteriologického významu Kristova kříže je jednak jeho shoda se základními údaji Nového zákona, jednak to, jaký obraz Boha spasitele implikuje.

V. 12.1.           Neúměrný důraz na spasitelský význam aktu vtělení

Jednostranné chápání výpovědí některých, zejména východních otců vedlo k pojetí, podle něhož spása člověka závisela výhradně na aktu vtělení. Pokud si chceme přiblížit souvislost mezi soteriologickým významem aktu vtělení a soteriologickým významem kříže, můžeme využít toho, co známe z teologie milosti.  Tak vyjde najevo hluboce praktický význam napětí mezi spasitelským významem úkonu vtělení a kříže. Úkon vtělení totiž znamená, že spása je především naprosto nezaslouženým Božím darem, stejně jako milost. Sestupná soteriologická linie vycházející od Boha směrem k člověku je primární a základní. Jen díky ní a pouze díky nezaslouženému daru milosti se může otevřít vzestupnému soteriologivkému zprostředkování, které není ničím jiným než cestou návratu člověka do Otcova domu. Kristus není pouze cestou Boha k člověku, ale také vzorovou cestou člověka k Bohu (srov. Jan 14,6). Uznání soteriologivkého významu Kristova kříže s sebou nese pravé ohodnocení lidského podílu na uskutečnění plnosti spásy, uznání pravé lidské důstojnosti před Hospodinem.

V. 11.2.           Ježíš zvítězil nad mocnostmi zla, svou krví však neplatil výkupné ďáblovi

Evangelia hovoří o Ježíšově zápase s ďáblem například v souvislosti s pokušením na poušti. Nedílnou složkou Ježíšova veřejného působení bylo vymítání zlých duchů z posedlých (srov. např. Mt 12, 27). Neopomenutelnou součástí soteriologického významu Ježíšova díla je tedy vítězství nad silami zla, nad hříchem, nad smrtí, nad ďáblem, a vysvobození člověka.

Ale pozor! Nový zákon sice užívá velmi často metaforu, která popisuje soteriologický význam Ježíšovy smrti na kříži jako zaplacení výkupného či ceny našeho vykoupení, ale na žádném místě se neříká, komu bylo toto výkupné určeno. Mlčení o tom, komu bylo třeba zaplatit výkupné, nechávalo otevřené dveře různým spekulacím, a tak kupříkladu Origenes usoudil, že Kristus platil svou krví výkupné ďáblovi. Podobně se vyjadřovali i Irenej, Ambrož a Jeroným. Velmi ostře se proti tomu ohradil Řehoř Naziánský

„Komu tedy a proč bylo za nás placeno prolitou krví? Pokud ďáblovi, jaká potupa! Jak je možné domnívat se, že by přijímal nejenom výkupné od Boha, ale dokonce samého Boha jako výkupné /…/ ? Pokud Otci, kladu si otázku, jak by to bylo možné, protože nás nedržel v zajetí.“ (Řehoř Naziánský, Orat. 45, 22)

Vedle teorie placení výkupného ďáblovi se můžeme setkat u některých církevních otců s teorií zneužití moci.

Podle Augustina Bůh spravedlivě připustil, aby zhřešivší člověk upadl pod ďáblovo panství. Nepřítel lidstva však zneužil své moci, když způsobil smrt toho, který byl prost jakéhokoli hříchu, Ježíše Krista. Proto bylo spravedlivé, aby ďábel svou vládu nad člověkem po Kristově smrti ztratil.

Proti oběma teoriím vystupuje se svou železnou logikou Anselm z Canterbury ve svém spise Cur Deus homo. Podle tohoto „otce“ scholastiky ďábel nikdy neměl nárok na člověka, protože jediným skutečným Pánem každého tvora je provždy jeho Stvořitel, který kvůli hříchu pouze dopustil, aby ďábel člověka sužoval.

V. 12.3.           Kříž není zástupným trestem (substitutio poenalis)

Na základě úryvku Iz 53, 4-5, v němž se dovídáme, že Služebník ponese důsledky našich vin, a na základě některých novozákonních textů, v nichž se hovoří o tom, že Ježíš vzal na sebe naše hříchy, dospěli někteří autoři k závěru, že Ježíš Kristus byl na kříži stižen těmi tresty, které si zasluhoval hříšník. Nejzřetelněji se tato tendence projevila v soteriologii reformátorů, jako byli Luther, Kalvín, Melanchthon. Také  řada katolických autorů, kteří působili od sedmnáctého až po dvacáté století. Soteriologický význam kříže by tedy tkvěl v tom, že Bůh by si vylil na Kristu svůj hněv kvůli našemu hříchu. Takové vysvětlení ale neodpovídá údaji Nového zákona, podle něhož Otec vydává syna z lásky ke světu ( srov. např. Jan 3, 16). Ježíše neukřižoval Otec, ale lidé, kteří nepřijali Boží nabídku spásy.

Objevuje se rovněž otázka, zda stavět „spravedlivě rozhněvaného Boha Otce“ do protikladu s „milosrdným a trpícím Bohem Synem“ neodporuje trinitárnímu dogmatu, které hovoří o zásadní jednotě celé Trojice a o tom, že na všech Božích dílech ve stvoření spolupracují Otec, Syn i Duch svatý. Vysvětleme to takto: Protiklad mezi Nezplozeným a Zplozeným v lůně imanentní Trojice je pouze logický, rozhodně se nejedná o antagonismus dvou odlišných vůlí či koncepcí spásy!

V. 12.4.           Zakoušel Ježíš na kříži a ve stavu smrti pekelná muka?

Z toho, že ukřižování je zástupným trestem, vychází i další interpretace, podle níž Kristus ve svém utrpení a ve stavu smrti zakoušel před svým vzkříšením muka zavržených, muka pekla. Proti tomuto na první pohled efektnímu mínění lze postavit několik námitek. Za prvé: Stav zavržení je charakterizován ztrátou vší naděje. Ježíš však vykazoval do posledního okamžiku svého života nezlomnou důvěru v Otce. Za druhé: Lze chápat Ježíšův stav po smrti jako vzdálenost od Boha? Nebylo by lépe vidět v jeho sestupu do podsvětí spíše vrcholné přiblížení se Boha, jeho sestup k těm, kdo mu byli vzdáleni a kdo přesto zůstali schopni otevřít se nové nabídce spásy? Nejde v Ježíšově sestupu do podsvětí zejména o to, že Ukřižovaný je skutečně spasitelem všech, tedy i těch, kdo přišli na tento svět v předchozích epochách dějin spásy? Za třetí: Spása, jak uvidíme jasněji v souvislosti s kategorií zásluhy, nestojí primárně na velikosti utrpení, které Ježíš zakoušel, nýbrž na jeho poslušnosti a lásce.  Za čtvrté: Jestliže magisterium odmítá nauku, že Ježíš by svým sestupem do pekel zachránil vedle spravedlivých i nespravedlivé, a tak by ukončil existenci stavu zavržení, pak by podle pravidla o přímé relaci mezi tím, co Boží Syn přijal, a tím, co dochází záchrany, mělo zcela logicky platit, že Ježíš nezakoušel muka těch, kdo se definitivně Bohu vzdálili.

Vtělený Boží Syn zakusil realitu lidské smrti, vzal ji na sebe a naplnil ji svou přítomností. V tom, vedle univerzálního rozsahu Kristem realizované spásy, tkví hlavní význam tajemství sestupu do podsvětí symbolizovaného hlubinou hrobu. Smrt jako stav nejhlubší vzdálenosti od Boha je nyní naplněna Boží přítomností, a tak je jakoby zevnitř proměněna. Není již vzdálením od Boha, ale místem setkání s Bohem v Kristu, a to tváří v tvář.