Úvod do christologie – 8. díl

V monografii "Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel" vydané nakladatelstvím Krystal OP a Karmelitánským nakladatelstvím můžeme téma osmého dílu vzdělávacího cyklu Proglasu sledovat od 85.strany.

Pro ilustraci vyjímáme jen krátkou citaci:

II.2.7.3.    Ježíšův křest

Z historického hlediska lze jen velmi obtížně napadnout skutečnost, že Ježíš přijal křest od Jana Křtitele. Tato událost totiž působila po Velikonocích učedníkům zřejmě určité obtíže: Jak to, že Pán se zařadil mezi hříšníky a nechal se pokřtít od někoho jiného? Na to ukazuje dialog, který před vlastní úkon křtu zařazuje Matouš a v němž se podtrhuje neadekvátnost toho, aby byl Ježíš pokřtěn Janem (srov. Mt 3,14). Evangelista Jan pak o vlastním úkonu Ježíšova pokřtění přímo nehovoří (srov. Jan 1, 19-34), i když epizoda se nachází v pozadí Janova vyznání o sestoupení Ducha na Ježíše (srov. Jan 1, 33-34). Jan Křtitel pouze vyznává, kým Ježíš je (srov. 1, 29nn). Nezdá se být pravděpodobné, že by Ježíš před křtem patřil mezi Janovy učedníky. Rozdíl mezi oběma byl příliš velký: Jan nehlásal Boží království, neuzdravoval, nekonal zázraky, žil v ústraní pouště. Vzhledem ke Křtitelovu životnímu stylu však nelze vyloučit určitou vazbu mezi ním a kumránskou komunitou.

Zdá se, že Markova zpráva (srov. Mk 1, 9-11) je nejpůvodnější. … Je zajímavé, že Duch, voda a slovo připomínají to, s čím se setkáváme ve vyprávění o stvoření (srov. Gn 1,2). S Jordánem je rovněž spjata epizoda vstupu vyvoleného národa pod vedením Jozua do zaslíbené země (srov. Joz 3,14-17).

Slova, která zaznívají shůry, a zvláštní vybavení Duchem, to vše odkazuje na verš Iz 42,1. Ježíšovo působení tedy bude ve znamení Služebníka Hospodinova. To však také znamená, že Nazaretský nesestupuje do Jordánu proto, aby byl očištěn od svých hříchů, nýbrž že ponese provinění těch druhých (srov. Iz 53, 4-6). Křtitel vyjádří tuto skutečnost v Janově evangeliu (1, 29) zcela jasně: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“ Není obtížné si domyslit, že lidé, kteří při křtu v Jordánu vyznávali své viny, je tam symbolicky zanechávali, obdobně jako špínu smytou z těla. Ježíš tedy přišel proto, aby na sebe vzal, co na něj ve vodách Jordánu jakoby čekalo. Totéž naznačuje i Matouš v dialogu, v němž Ježíš hovoří s Křtitelem o naplnění veškeré spravedlnosti (srov. Mt 3,15). V zásadě jde o to, že Ježíš nyní v plné poslušnosti naplňuje spásonosný Boží záměr.

Lukáš jako jediný zdůrazní, že Duch na Ježíše sestupoval v okamžiku, kdy se Galilejský modlil (srov. Lk 3,21).

S teologií Ježíšova pomazání Duchem svatým při křtu v Jordánu je spjat nejeden teologický problém. Gnostici oddělovali Ježíše a Krista, který podle nich jako Bůh sestoupil na člověka Ježíše při křtu. Pavel ze Samosaty viděl Ježíše jako adoptivního syna, který byl naplněn božskou silou právě při křtu. Ariáni tvrdili, že pokud Ježíš při křtu cosi přijal, pak nebyl dokonalý jako Otec, a tak byl podle nich stvořený. Proto Řehoř Naziánský říká zcela jasně: Kdo tvrdí, že Ježíš Kristus byl uznán za hodného synovské adopce v závislosti na křtu, budiž vyloučen.

Co se tedy při křtu vlastně odehrálo?  -

Nejdříve musíme říci, že změně, růstu a dospívání podléhá jen Kristova lidská přirozenost. Jestliže v úkonu vtělení Slovo vstoupilo solidárně do společenství s hříšným lidstvem, pak se jednalo o úkon Boží, k němuž Ježíš jako člověk ještě nemohl svobodně přitakat. To mohl až když se stal dospělým člověkem, tedy zhruba ve třiceti letech. Křest lze tedy chápat jako určitou aktualizaci úkonu vtělení na počátku Ježíšova veřejného působení.

Nový zákon jasně hovoří o tom, že Ježíš byl pomazán Duchem při křtu (srov. např. Sk 10, 38). Věrný tomuto údaji Irenej tvrdil, že Ježíš je Božím Synem od počátku své lidské existence. Svého královského a osvoboditelského poslání se však plně ujal při křtu, kdy se stal Pomazaným.

II.2.7.4.   Pokušení na poušti a mesiášské zkoušky