Úvod do christologie – 9. díl
V devátém pořadu vzdělávacího cyklu Úvod do christologie se Prof. Ctirad Václav Pospíšil bude opět věnovat Tajemství Ježíše Krista v Písmu. Přiblíží nám Hlásání Božího království, jeho univerzalismus a vztah k politickým strukturám světa.
V monografii "Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel" vydané nakladatelstvím Krystal OP a Karmelitánským nakladatelstvím můžeme téma devátého dílu vzdělávacího cyklu Proglasu sledovat od 91. strany.
Pro ilustraci vyjímáme jen krátkou citaci:
II.2.7.5. Hlásání božího království
Jádrem Ježíšova učení je podle evangelií zvěst o „Božím království“ nebo o „Království nebes“ (srov. např. Mk 1, 15).
Království Boží není teritoriální záležitostí, nýbrž znamená přijetí Boží vlády nad lidmi. Brány tohoto Království se otevírají všude tam, kde je vzýváno Otcovo jméno, kde člověk plní Otcovu vůli, kde vládne sociální spravedlnost a lidé mají nezbytné prostředky k životu, kde se realizuje odpuštění, kde jsou rozvazována pouta zla (srov. Mt 6, 10-13). Zvěst o Království je tedy velmi úzce spjata s apelem na obrácení, přijetí Boží vlády a jednání ve shodě s Boží vůlí. Toto Království je blízko (srov. Mk 1, 15. Mt 4, 17), a dokonce již přítomno díky Ježíšově prezenci (srov. např. Lk 17, 20-21) a jeho mimořádnému působení (srov. např. Mt 12, 28: Lk 11, 20), ale zároveň představuje přicházející, ještě ne plně realizovanou, tedy eschatologickou realitu (srov. např. Mt 6, 10: 16, 28: Mk 9, 1: Lk 9, 27). Království je tajuplnou skutečností, která se zjevuje, a přesto zůstává zahalena (podobně jako Ježíšova identita v předvelikonoční době), a právě proto jedním z nejvhodnějších prostředků jeho hlásání jsou podobenství (srov. např. Mt 13). Znamením přicházejícího Království jsou Ježíšovy skutky, především uzdravování a exorcismy (srov. např. Mt 9,35: 12, 28). Království je tedy soteriologickou skutečností, jak ukazuje Ježíšova odpověď na vzkaz Jana Křtitele vyjadřující jeho pochybnosti:
„Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží (Mt 11, 4-6).“
Pohoršovat se nad Ježíšovým jednáním znamená nepřijmout Království. Nepřijetí Ježíše se rovná nepřijetí jeho zvěsti, nepřijetí Království. Souhrnně tedy řečeno Ježíš identifikuje věc Božího království s vlastní osobou. Poselství a jeho nositel jsou v posledním důsledku jedno a totéž. Díky tomuto prolnutí poslání a osoby je možný okamžitý povelikonoční přechod od hlásání Království k hlásání Ježíše jako Pána a Krista. On není pouze hlasatel slova, on sám je Božím Slovem. Ježíš není jenom hlasatel spásy, on je Spása.
Pro úplnost je vhodné zmínit se o problematice poměru mezi Božím královstvím a církví. Pod Augustinovým vlivem se začalo prosazovat mínění, že mezi Božím královstvím a církví neexistuje podstatná diference. Od doby Bernarda z Clairvaux se pak tento názor stal v západní církvi v zásadě pravidlem. První katolický teolog, který určitou diferenci mezi Božím královstvím a církví jasně vnímal, byl John Henry Newman (1801 – 1890). Dnes je poměr mezi oběma skutečnostmi vnímán na základě schématu „ již a ještě ne“. Církev je tedy již zárodkem Božího království, ale nikoli ještě jeho plným uskutečněním. Další model pojímá církev jako svátost Božího království, ale nikoli ještě v dějinách. Námi vytvářené svátostné znamení ale může, bohužel, pravý význam církve dokonce zrazovat. Církev tedy s Božím královstvím ploše neidentifikujeme, na druhé straně tajemství církve s Božím královstvím neoddělitelně souvisí.
II.2.7.6. Ježíš a ti, jimiž se pohrdalo
II.2.7.7. Univerzalismus Království
II.2.7.8. Ježíš a politika