Úvod do teologie Trojjediného Boha 20. díl

V monografii Jako v nebi, tak i na zemi nalistujeme stranu 346.

VII. 1. 5.         Augustinova teorie vnitrobožských vztahů a její následná precizace

Vracíme se opět k Augustinovu spisu De Trinitate, nyní k jeho páté, šesté a sedmé knize, v nichž se setkáváme s náčrtem toho, co je dnes definováno jako vztahová trinitární teorie. Je třeba zdůraznit, že Augustin tajemství Trojice nevysvětluje, nýbrž pouze podniká pokus popsat ho. Vztahová teorie je tudíž pouze model, který odkazuje na věčný originál, nicméně za ním nekonečně zaostává. I vztahová trinitární teorie je jen stvořenou analogií, podobenstvím, ikonou. Západní teologové ji dále rozpracovávají a přibrušují.

Augustin si klade otázku: Bůh je jeden. Jak v té naprosté Boží jednotě mohu rozlišit tři osoby? Na základě vlastností to nejde. Proč? Bůh nejenže je moudrý, ale on je moudrost sama! Bůh je moudrost. Bůh je láska. Bůh je dobro. Bůh sám je čirá podstata, říká Augustin. Podstatu označuje však spíše výrazem "essentia", což zdůvodňuje jeho původem od slovesa "esse". Zatímco stvořené podstaty mají případky, u Boha, jenž je v zásadě "čirou podstatou", tomu tak není. Základní vypovídací hodnota "bezpřípadkovosti" božství spočívá podle Augustina v neměnnosti tohoto božství. Jak tedy vysvětluje Augustin danou otázku? Dospívá k vysvětlení, že v Bohu musí existovat něco jako vztah Otce a Syna. A u něj je logický protiklad nezplozený – zplozený. Vztahy byly později nazvány "otcovství" a "synovství". V podstatě platí, že Otec, když plodí Syna, tak mu dává všechno, kromě nezplozenosti. Tohle není hra s pojmy!

Otec dává Synovi v Trojici všechno, kromě své nezplozenosti. Syn to přijímá a koná to, co činí Otec. Vrací to Otci v úkonu neskonalé vděčnosti. Tohle můžeme říct na základě Zjevení. Ježíš Kristus dokonává svoje synovství v momentě, když daruje na kříži úplně všechno. To darování znamená dát celou lidskou přirozenost. Láska je tu silnější než smrt.

Nyní vyvstává nemalý problém, neboť Augustin sice identifikuje vnitrobožský vztah s božskou podstatou, má však obtíže s vymezením kategorie "osoba", která podle tohoto myslitele není relace, nýbrž podstata. Slovo "Otec" podle jednoho jeho výroku neoznačuje relaci, nýbrž přímo Otcovu podstatu, tedy to, kvůli čemu je Otec sám sebou. Definovat osobu jako vztah připadá Augustinovi jako příliš velká novinka, a proto se tohoto kroku zřetelně obává. Vztahová teorie tudíž zůstává v De Trinitate pouze nastíněna. Sledujme, jak byla později promýšlena. Kdyby Otec nebyl ve vztahu s osobou Otce. Synovství s osobou Syna. A ještě otcovství je reálně identické s božstvím. Protože Otec daruje Synovi božství. Ale to synovství, které není totožné s otcovstvím je zároveň reálně identické s božstvím. Protože Syn daruje zpět božství. Augustin říká, že to jsou substanciální vztahy.

V monografii je podrobnější stať o tom, jak vnímal Augustin božskou podstatu / přirozenost a vnitrobožské relace. V první řadě platí, že o Bohu vypovídáme dvojím způsobem. Jednak podle přirozenosti, a to se týká esenciálních vlastností božství, které jsou nevyhnutelně společné Otci, Synu a Duchu svatému, jednak podle relací, a pak se výpověď týká jen Otce (nezplozený), jen Syna (zplozený) a jen Ducha svatého (jeho charakteristikou je darovanost). Jelikož esenciální charakteristiky božské přirozenosti jsou reálně identické s touto přirozeností i vzájemně mezi sebou, jak to odpovídá svrchované jednoduchosti božství, nelze na jejich základě rozlišovat Otce, Syna a Ducha svatého. Otec je všemohoucí, Syn je všemohoucí, Duch svatý je všemohoucí: Otec je věčný, Syn je věčný, Duch svatý je věčný. Z téhož důvodu platí, že nejen Syn je moudrost, ale také Otec sám je moudrost, stejně jako Duch svatý sám je moudrost. S tím pak souvisí pravidlo, podle něhož jedna osoba není méně než zbývající dvě. Jiná formulace téhož principu, která staví na pojetí božství coby nekonečna, zní, že jedno nekonečno není méně než dvě nekonečna. Pokud se tedy připisuje některá esenciální charakteristika přednostně určité osobě, nesmíme to vnímat tak, jako kdyby ostatní dvě osoby tuto charakteristiku neměly. Pozdější trinitologická reflexe takovéto přednostní a nevýlučné připisování některé esenciální vlastnosti jedné z osob Trojice nazývá "přivlastňování – appropriatio" (srov. VII.6.).   

Věnovali jsme se rozlišení dvou božských osob v Trojici – Otce a Syna. Jak Augustin a jeho následovníci v západní teologii rozlišují Ducha svatého a jaké postavení mu v Trojici dávají? Podle Augustina je Duch svatý "darovaný – donatum". Biskup z Hippo provede velmi důležitý krok, když na základě některých výroků Písma označí Ducha svatého jako Dar, a to Dar Otce i Syna. Dar, který vyjadřuje společenství (communio) Otce i Syna. Relace (vztah) mezi Otcem a Synem na jedné straně a Duchem svatým na straně druhé je tudíž logickou kontradikcí (protimluv, rozpor) mezi aktivitou darujícího a pasivitou darovaného. Jedná se o naprosto jinou odlišnost než v případě relace Otec – Syn, kde stojíme před opozicí (opakem) mezi pozitivním výrokem a jeho negací, tedy mezi zplozeností a nezplozeností, což nevylučuje, že Otec i Syn jsou zároveň aktivní vzhledem k Duchu svatému, jenž je vůči nim pasivní. Vycházení Ducha je tak jasně odlišeno od plození Syna a nehrozí směšování těchto dvou osob Trojice, které obě mají původ v Otci.

A z koho Duch svatý vychází? Čtyři vztahy konstituují pouze dvě logické opozice, totiž nezplozenost – zplozenost a aktivní dýchání – pasivní dýchání. Jelikož aktivní dýchání je reálně identické s otcovstvím a synovstvím, pak tato relace nekonstituuje čtvrtou osobu. Ducha svatého ustavuje pasivní dýchání, které je základní charakteristikou třetí božské osoby. Více nám o tom poví první schéma, které najdeme přiložené v monografii.