Úvod do teologie Trojjediného Boha 21. díl

Úvod do teologie Trojjediného Boha 21. díl

Profesor Ctirad Václav Pospíšil nám tentokrát vysvětlí, co znamená pojem "Filioque", který se objevuje jako dodatek západní teologie k Nicejsko-konstantinopolskému vyznání víry. K premiéře 21. dílu vzdělávacího cyklu dogmatiky zve Jana Beránková v pondělí 22. února 2010 od 16 hodin. Opakujeme následující čtvrtek pět minut po půlnoci, druhou reprízu uvádíme v neděli 28. února 2010 v 10.30. Pořady jsou uloženy v audioarchivu.

V 21. díle vzdělávacího cyklu dogmatiky nalistujeme v knize "Jako v nebi tak i na zemi" (vydané nakladatelstvími Krystal OP a Karmelitánské nakladatelství v roce 2007) stranu 363.

VII. 2.  „Filioque“  – jako západní dodatek k Nicejsko-konstantinopolskému krédu a ožehavé ekumenické téma.

Nejprve si musíme připomenout základní údaje. Jde o nauku, jak vychází Duch svatý z Otce i Syna. A tady musíme rozlišit dvě věci. "Filioque" jako teologickou nauku a "Filioque" jako doplněk do Nicejsko-konstantinopolského vyznání víry. 

Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry vyznává božství Ducha svatého na základě jeho rovné důstojnosti se Synem a následně i s Otcem. Krédo ve své původní verzi tvrdí, že Duch svatý vychází z Otce.

V Augustinově spisu "De Trinitate" jsme hledali základní motivy pro vyslovení teze o vycházení Ducha i ze Syna. Tady jsou:

1) Řád poslání osob odráží řád jejich vycházení v imanentní Trojici. Jestliže tedy Syn sesílá Ducha, svědčí to o tom, že Duch ze Syna také věčně vychází.

2) Dává-li Otec Synovi všechno, co má a čím je kromě nezplozenosti, pak mu dává také moc vydechovat Ducha.

3) Ve vztahové teorii buď existuje mezi Synem a Duchem opozice vztahu, anebo jsou jedno a totéž. Definování tohoto vztahu tudíž představuje podmínku pro rozlišení osob Syna a Ducha svatého v imanentní Trojici.

4) Na základě psychologické teorie lze říci, že láska vychází z paměti a intelektu. Augustin následně vyslovuje verzi, podle níž Duch svatý vychází primárně z Otce a odvozeně ze Syna.

Ta předchozí verze zněla, že Otec a Syn jsou společně jediným principem, z něhož vychází Duch svatý. – Vzhledem k tomu, co říkají východní teologové, měli bychom upřednostňovat primárně tu verzi, že Duch svatý vychází primárně z Otce a sekundárně i ze Syna.

Tento problém poměru mezi Synem a Duchem svatým je starší než, když se jím začal zabývat svatý Augustin. Než přišel se vztahovou teorií. Už řečtí otcové ve čtvrtém století jako Atanázius, Basil, Řehoř z Nyssy hovoří o tom, že Duch svatý vychází z Otce. Zároveň však poukazují na skutečnost, že mezi Synem a Duchem svatým existuje přirozená, věčná a osobní vazba. Svatý Cyril Alexandrijský říká:

Duch svatý je Duch Boha Otce a podobnou formou také Syna, neboť substanciálně vychází ze dvou, tedy z Otce a Syna.“

Augustin téma rozpracoval, ale jak pokračovalo dál? 

O historickém průběhu různorodých názorů se dočteme v monografii prof. C.V.Pospíšila od strany 365 dále. Zajímavá je třeba doba velkého panovníka Karla Velikého.   (audio MP3)Karla Velikého. Římská církev začala užívat kréda s „Filioque“ až v roce 1014 za papeže Benedikta VIII. Došlo k tomu při příležitosti korunovace císaře Jindřicha II., který se podivoval, že ve mši není krédo. Preláti mu odpověděli, že v Římě se krédo ve mši nerecituje, neboť tato církev nikdy neupadla do bludu. Císař Jindřich II. ale chtěl mít mši svatou s krédem, a tak se při jeho korunovaci poprvé recitovalo v Římě oficiálně Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry s „Filioque“.

Vraťme se však do devátého století, kdy se objevují první vážná vystoupení Východu proti Filioque. V roce 858 na konstantinopolský stolec usedl Fotios. (audio MP3)Fotios. Proti jeho volbě se stavěl římský papež Mikuláš I. V roce 867, po svém sesazení, napsal Fotios list východním biskupům, v němž obviňoval západní církev z řady věcí, především však z bludu Filioque. Od tohoto okamžiku je na Východě vnímáno Filioque jako synonymum římského primátu. V Konstantinopoli se v roce 869 konala synoda, která sesadila papeže Mikuláše I. Až po několika letech papež Jan VIII. uznal Fotia  za patriarchu a bylo obnoveno společenství mezi Východem a Západem. Argumenty, které použil Fotis v roce 867 ve prospěch teze, že Duch svatý vychází pouze z Otce, jsou používány východními teology v zásadě dodnes.

K definitivní roztržce došlo v roce 1054, kdy kardinál Umberto ve funkci papežského legáta chtěl sesadit a exkomunikovat konstantinopolského patriarchu Michaela Kerularia a obvinil Řeky z toho, že z Nicejsko-konstantinopolského kréda odstranili „Filioque“. Toto schizma trvá bohužel dodnes. Netýká se však východních církví, které obnovily společenství s Římem. Latinská církev následně na řadě synod dala učení o Filioque značnou dogmatickou váhu.

Na 2. lyonském koncilu v roce 1274 císař ve svém listu papeži vyznal víru v Trojici po západním způsobu. Tedy s "Filioque". Zdání jednoty stojící na momentálních politických zájmech se v roce 1281 zhroutilo. Jednotu však nezrušila řecká církev, nýbrž papež Martin IV. kvůli své vazbě na Karla z Anjou, jehož politickým zájmům „vyšel vstříc“ tím, že exkomunikoval císaře Michaela VIII. Důsledek této truchlohry byl jediný: na Východě nebývale vzrostl odpor vůči papežství, schizma se vyostřilo a rozdělení prohloubilo.

Připomeňme, že všechny vzájemné exkomunikace z roku 1054 i jejich opakování v následujících staletích byly v roce 1965 anulovány při příležitosti setkání papeže Pavla VI. a patriarchy Athenagory, což zahájilo novou etapu ve vztazích sesterských církví Západu a Východu.

K dalším pokusům o sjednocení došlo na Florentském koncilu (1439-1445). Tehdy byla Byzanc ohrožena vzrůstající tureckou mocí. Pro východní hierarchy a teology však bylo přesto nepřípustné rozšíření Nicejsko-konstantinopolského kréda. Západní teologové na to replikovali tím, že každý následující koncil vydávali své nové vyznání víry nebo formulaci nějaké pravdy víry. Na základě principu, podle něhož se svatí jakožto inspirovaní tímtéž Duchem svatým nemohou vzájemně dostávat do rozporu ve věcech víry, nakonec došlo k určité shodě: latinská církve uznala formulace „i ze Syna“ a „skrze Syna“ za podvojné teologické řešení, jehož oba póly jsou pravověrné.

Jak stanovisko Florentského koncilu  (audio MP3)Florentského koncilu můžeme vnímat dnes?

V linii Florentského koncilu je také apoštolská konstituce Benedikta XIV., Nuper ad nos z roku 1743, v níž se antiochijskému patriarchovi Šimonu Evodiovi předkládalo vyznání víry, které je nutné pro plnou jednotu s katolickou církví. Cituje dokumenty Florentského sněmu, z nichž vyplývá, že je třeba, aby východní katolíci uznávali pravověrnost západní pozice. Nejsou však nuceni vkládat do Nicejsko-konstantinopolského kréda příslušné slovo a mohou vycházení Ducha svatého v imanentní Trojici dále pojímat ve formě „z Otce skrze Syna“. Tato praxe platí dodnes a „Filioque“ jako dodatek do vyznání víry je pro východní katolíky otevřenou možností, nikoli však povinností.

V historii této kontroverze byl velmi důležitý rok 1981, kdy se slavilo 1600. výročí 1. konstantinopolského koncilu. Jan Pavel II. (audio MP3)Jan Pavel II. vydal při této příležitosti dva dokumenty, v nichž upozorňuje na skutečnost, že znění kréda, jak bylo formulováno v roce 381, tedy bez „Filioque“, je výrazem společné víry celého křesťanstva. Totéž se opakuje v krátkém listu adresovaném konstantinopolskému patriarchovi Dimitrijovi I. Je všeobecně známo, že při některých obzvláště slavnostních liturgiích, na nichž se účastní také východní katolíci, se ve Vatikánu kvůli ekumenické ohleduplnosti upřednostňuje znění kréda bez „Filioque“.

Má věčně sporná otázka "Filioque" nějaký praktický význam?  (audio MP3)praktický význam?