Úvod do teologie Trojjediného Boha 26. díl

Úvod do teologie Trojjediného Boha 26. díl

Čekají nás závěrečné tři díly vzdělávacího cyklu dogmatiky. Profesor Ctirad Václav Pospíšil se v nich bude věnovat výkladu VIII. kapitoly své monografie "Jako v nebi, tak i na zemi". Je nadepsaná "Společné charakteristiky Boha Otce, Syna a Ducha svatého". K poslechu premiéry 26. pořadu vzdělávacího cyklu dogmatiky nás Jana Beránková pozve v pondělí 29.03.2010 v 16 hodin. Druhou reprízu uvádíme v neděli 4. dubna v 10.30 hodin. 

VIII.    Společné charakteristiky Boha Otce, Syna a Ducha svatého

Tradičně (audio MP3)Tradičně se tato nauka nazývala „charakteristiky jediné Boží přirozenosti (esence, podstaty)“, jak to odpovídalo oddělenému pojednání De Deo uno se všemi neduhy, které k takovému postupu patří. Zamítnutí zmíněného přístupu v druhé polovině 20. století však vedlo k tomu, že se pojednání tohoto tématu z trinitologie buď zcela vytratilo, anebo v ní zaujímá ne právě důstojné místo.

            Prvním krokem k trinitarizaci daného tématu musí být proměna základního přístupu, protože nositelem charakteristik je přece vždy někdo, tedy osoba (audio MP3)osoba, a nikoli „odosobněná“ přirozenost.  Proto nebudeme hovořit tolik o vlastnostech jediné Boží přirozenosti, jako spíše o společných charakteristikách jejich jediného „My“, jejich esenciálního společenství.

            Uvědomíme-li si, že pojednání o společných charakteristikách Boha Otce, Syna a Ducha svatého se nachází na hranici filosofie a teologie – takzvané přirozené teologie a na nadpřirozeném zjevení stavějící teologie -, pak není divu, že se teologové tomuto tématu raději vyhýbají. Není totiž žádným tajemstvím, že „přirozená teologie“  se nachází v hluboké krizi.

VIII.1. Bůh filosofů a Bůh zjevení, kontinuita, nebo diskontinuita?

Jaké jsou důvody zamítavého postoje k „přirozené teologii“? V první řadě připomeňme často citovanou myšlenku B.Pascala: „Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův, ne filosofů a učenců,“ která upozorňuje především  na zásadní existenciální přesah živého Boha zjevení nad nejvyšším jsoucnem filosofů. Ve hře je valence přirozené teologie, jak o tom svědčí následující Pascalův výrok:

 

„A právě proto se zde nebudu pokoušet o dokazování existence Boha, Trojice, nesmrtelnosti duše na základě přirozených východisek ani o nic dalšího podobného. Nebudu to dělat jen proto, že se necítím dostatečně silný k tomu, abych nalezl v přirozených věcech argumenty, které by přesvědčily zatvrzelé ateisty, ale především proto, že toto poznání je bez Ježíše Krista naprosto neužitečné a neplodné. /…/ Bůh křesťanů není prostě a jednoduše autorem pravd v oboru geometrie nebo přirozených elementů. To je stanovisko pohanů a epikurejců. /…/  Ale Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův, Bůh křesťanů je Bůh lásky a útěchy. Je to Bůh, který naplňuje duši a srdce těch, kteří mu patří. Je to Bůh, který jim dává vnitřně pociťovat jejich bídnost i své nekonečné milosrdenství. Je to Bůh, jenž se sjednocuje s největší hlubinou jejich duše a naplňuje ji pokorou, radostí, důvěrou, láskou a způsobuje, že nejsou s to směřovat k nějakému cíli, jímž by nebyl on sám.“

           

Na co vlastně Pascal tak vášnivě útočí? Jednoznačně na přirozenou teologii, která se domnívá, že uchopí Boha a tajemství spásy pouze na základě své dovednosti. Tento přístup nerespektuje, že vrcholným zjevitelem Boha je Ježíš Kristus a že spása je nevýslovný dar milosti. Je jasné, že argumenty přirozené teologie nepřivedou nikoho k obrácení. Bůh není abstraktní jsoucno, ale někdo, kdo jedná osobně.

            Je známo, že v minulém století to byl především Karl Barth, kdo se k „přirozené teologii“ stavěl velmi negativně, a tak v mnohém silně ovlivnil nejen další evangelickou, ale také chronologicky následnou katolickou teologickou reflexi. Jeho pozice bývá ale hrubě zjednodušována. Barthovi šlo především o to, aby se přirozená teologie nenadřazovala zjevení a Slovu, aby nenadřazovala Ježíše Krista a aby nevytvářela pokřivený obraz Trojjediného.

Kapitola „ Společné charakteristiky Boha Otce, Syna a Ducha svatého“  je v monografii „Jako v nebi, tak i na zemi“ opravdu dost podrobná. My se jí věnujeme zkráceně v posledních třech pořadech vzdělávacího cyklu dogmatiky.

VIII. 2.            Základní východiska pojednání o společných vlastnostech Boha Otce, Syna a Ducha svatého

V prvním oddílu tohoto bodu si nejprve připomeneme základní výčty společných vlastností Boha Otce, Syna a Ducha svatého, které jsou pro západní teologii typické. Následně se zaměříme na dva příklady členění daných charakteristik a z toho vyplývající myšlenkový postup, jímž dochází k jednotlivým vlastnostem, a konečně také rozčlenění těchto vlastností do základních skupin. 

VIII. 2.1.         Základní výčty těchto vlastností a jejich možné členění

Nejen v islámu, ale také v křesťanské tradici najdeme výčet společných vlastností Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Budeme hledat jejich společného jmenovatele.  (audio MP3)společného jmenovatele.

VIII. 2.2.         Absolutní nesloženost v rozličnosti a rozličnost v nesloženosti, tedy život jako společný jmenovatel vlastností Boha Otce, Syna a Ducha svatého

VIII. 3.            Negace fyzických forem stvořené složenosti

Zaměříme se nyní na tři základní formy kosmické složenosti, totiž na časovost, prostorovost a materialitu stvořených jsoucen, jejichž negace nám dovolí pojmenovat a v jistém slova smyslu uspořádat ty vlastnosti Boha Otce, Syna a Ducha svatého, které můžeme hodnotit jako stopu Trojice ve stvoření.

Rozdělili jsme je  (audio MP3)Rozdělili jsme je do tří skupin podle základních podob stvořené složenosti. První skupinou složeností jsou ty, které vnímáme v kosmu. Bude se jednat o problematiku času, prostoru a materiality stvořených jsoucen.

Druhou formou složenosti jsou základní metafyzické skladební dvojice jako příčina a účinek, podstata a případek, látka a forma, možnost a uskutečnění, esence a existence. Negace těchto forem složenosti sice na první pohled patří k tomu, co nazýváme stopou Trojice, nicméně nám opět dovolí uchopit z určitého hlediska i některé vlastnosti, které můžeme řadit k obrazu Trojice.

Třetí skupinou vlastností jsou ty, které jednoznačně patří na rovinu obrazu, bude se tedy jednat o Boží vědění, o Boží svobodu, milosrdenství a spravedlnost atd.

VIII. 3. 1.        Úvahy o našem čase a věčnosti Boha otce, Syna a Ducha svatého

Každý, kdo chce hovořit o věčnosti Boha Otce, Syna a Ducha svatého, kterou různými způsoby vyznává inspirované Boží slovo svatopisců spolu s Hospodinovou věrností – neměnností, by se měl nejprve zabývat tím, co je vlastně čas. – První formou časovosti je takzvaný fyzikální čas. Vedle toho se ještě setkáváme s koncepcí absolutního objektivního času, která je spjatá s představou absolutního prostoru, jak se to zrač v Newtonově pojetí. Úzké sepětí prostoru, hmoty a času, na niž ukazuje teorie relativity A. Einsteina, vede k tomu, že současná fyzika a následně i filosofie v zásadě opustily pojetí absolutního prostoru a času. Naše ponořenost do času a z toho vyplývající zkušenost nás tak hluboce determinuje, že si nečasovost neumíme představit. Velmi správně to vyjadřuje P. Vopěnka:

 „Ani velký třesk však není s to zapudit otázku, co bylo před ním. veškeré řeči o tom, že taková otázka nemá smysl, jsou marné.“ (viz. P. Vopěnka, Úhelný kámen vzdělanosti a moci, s. 764).

 Dalším problémem je uchopitelnost času, protože minulost již není, budoucnost ještě nenastala a délka trvání přítomnosti je jen velmi obtížně definovatelná. O trvající přítomnosti by muselo platit, že je nesložená, nesmělo by v ní docházet k nepřetržitému přecházení z budoucnosti do minulosti. Existuje tedy nějaká reálná přítomnost?

            Ve všech pojetích času platí, že čas je trvání, které je složené z jednotlivých po sobě následujících okamžiků, jednotlivých „přítomností“. Jak se tedy máme dívat na novozákonní výroky, které hovoří o tom, co bylo před stvořením světa ( srov. např. Jan 17, 24: Ef 1,4 )? Z hlediska věřícího pozorovatele, který se nachází ponořen v čase, se tato věčnost jeví jako trvalá a stále přítomná „minulost“. Rozhodně se ale nejedná o vyjádření časovosti v božství. Vypovídací hodnota daných výroků spočívá v tom, že Bůh není podmíněn časem, zatímco všechen „následující“ čas bytostně závisí na této věčnosti vnímané jako trvale přítomná transcendentní „minulost“, původnost, příčinnost. - Snad bude na závěr srozumitelnější tento úryvek z výkladu profesora C.V.Pospíšila. Zvuk_01  (audio MP3)Zvuk_01 + Zvuk_02    (audio MP3)Zvuk_02

Kapitolu o čase dokončíme v příštím pořadu. K tomu přidáme úvahy o našem prostoru a všudypřítomnosti Boha Otce, Syna a Ducha svatého.