Úvod do teologie Trojjediného Boha 26. díl

VIII.    Společné charakteristiky Boha Otce, Syna a Ducha svatého

Tradičně se tato nauka nazývala „charakteristiky jediné Boží přirozenosti (esence, podstaty)“, jak to odpovídalo oddělenému pojednání De Deo uno se všemi neduhy, které k takovému postupu patří. Zamítnutí zmíněného přístupu v druhé polovině 20. století však vedlo k tomu, že se pojednání tohoto tématu z trinitologie buď zcela vytratilo, anebo v ní zaujímá ne právě důstojné místo.

            Prvním krokem k trinitarizaci daného tématu musí být proměna základního přístupu, protože nositelem charakteristik je přece vždy někdo, tedy osoba, a nikoli „odosobněná“ přirozenost.  Proto nebudeme hovořit tolik o vlastnostech jediné Boží přirozenosti, jako spíše o společných charakteristikách jejich jediného „My“, jejich esenciálního společenství.

            Uvědomíme-li si, že pojednání o společných charakteristikách Boha Otce, Syna a Ducha svatého se nachází na hranici filosofie a teologie – takzvané přirozené teologie a na nadpřirozeném zjevení stavějící teologie -, pak není divu, že se teologové tomuto tématu raději vyhýbají. Není totiž žádným tajemstvím, že „přirozená teologie“  se nachází v hluboké krizi.

VIII.1. Bůh filosofů a Bůh zjevení, kontinuita, nebo diskontinuita?

Jaké jsou důvody zamítavého postoje k „přirozené teologii“? V první řadě připomeňme často citovanou myšlenku B.Pascala: „Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův, ne filosofů a učenců,“ která upozorňuje především  na zásadní existenciální přesah živého Boha zjevení nad nejvyšším jsoucnem filosofů. Ve hře je valence přirozené teologie, jak o tom svědčí následující Pascalův výrok:

„A právě proto se zde nebudu pokoušet o dokazování existence Boha, Trojice, nesmrtelnosti duše na základě přirozených východisek ani o nic dalšího podobného. Nebudu to dělat jen proto, že se necítím dostatečně silný k tomu, abych nalezl v přirozených věcech argumenty, které by přesvědčily zatvrzelé ateisty, ale především proto, že toto poznání je bez Ježíše Krista naprosto neužitečné a neplodné. /…/ Bůh křesťanů není prostě a jednoduše autorem pravd v oboru geometrie nebo přirozených elementů. To je stanovisko pohanů a epikurejců. /…/  Ale Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův, Bůh křesťanů je Bůh lásky a útěchy. Je to Bůh, který naplňuje duši a srdce těch, kteří mu patří. Je to Bůh, který jim dává vnitřně pociťovat jejich bídnost i své nekonečné milosrdenství. Je to Bůh, jenž se sjednocuje s největší hlubinou jejich duše a naplňuje ji pokorou, radostí, důvěrou, láskou a způsobuje, že nejsou s to směřovat k nějakému cíli, jímž by nebyl on sám.“

Na co vlastně Pascal tak vášnivě útočí? Jednoznačně na přirozenou teologii, která se domnívá, že uchopí Boha a tajemství spásy pouze na základě své dovednosti. Tento přístup nerespektuje, že vrcholným zjevitelem Boha je Ježíš Kristus a že spása je nevýslovný dar milosti. Je jasné, že argumenty přirozené teologie nepřivedou nikoho k obrácení. Bůh není abstraktní jsoucno, ale někdo, kdo jedná osobně.

            Je známo, že v minulém století to byl především Karl Barth, kdo se k „přirozené teologii“ stavěl velmi negativně, a tak v mnohém silně ovlivnil nejen další evangelickou, ale také chronologicky následnou katolickou teologickou reflexi. Jeho pozice bývá ale hrubě zjednodušována. Barthovi šlo především o to, aby se přirozená teologie nenadřazovala zjevení a Slovu, aby nenadřazovala Ježíše Krista a aby nevytvářela pokřivený obraz Trojjediného.

Kapitola „ Společné charakteristiky Boha Otce, Syna a Ducha svatého“  je v monografii „Jako v nebi, tak i na zemi“ opravdu dost podrobná. My se jí věnujeme zkráceně v posledních třech pořadech vzdělávacího cyklu dogmatiky.

VIII. 2.            Základní východiska pojednání o společných vlastnostech Boha Otce, Syna a Ducha svatého

V prvním oddílu tohoto bodu si nejprve připomeneme základní výčty společných vlastností Boha Otce, Syna a Ducha svatého, které jsou pro západní teologii typické. Následně se zaměříme na dva příklady členění daných charakteristik a z toho vyplývající myšlenkový postup, jímž dochází k jednotlivým vlastnostem, a konečně také rozčlenění těchto vlastností do základních skupin. 

VIII. 2.1.         Základní výčty těchto vlastností a jejich možné členění

Nejen v islámu, ale také v křesťanské tradici najdeme výčet společných vlastností Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Budeme hledat jejich společného jmenovatele.

VIII. 2.2.         Absolutní nesloženost v rozličnosti a rozličnost v nesloženosti, tedy život jako společný jmenovatel vlastností Boha Otce, Syna a Ducha svatého

VIII. 3.            Negace fyzických forem stvořené složenosti

Zaměříme se nyní na tři základní formy kosmické složenosti, totiž na časovost, prostorovost a materialitu stvořených jsoucen, jejichž negace nám dovolí pojmenovat a v jistém slova smyslu uspořádat ty vlastnosti Boha Otce, Syna a Ducha svatého, které můžeme hodnotit jako stopu Trojice ve stvoření.

Rozdělili jsme je do tří skupin podle základních podob stvořené složenosti. První skupinou složeností jsou ty, které vnímáme v kosmu. Bude se jednat o problematiku času, prostoru a materiality stvořených jsoucen.

Druhou formou složenosti jsou základní metafyzické skladební dvojice jako příčina a účinek, podstata a případek, látka a forma, možnost a uskutečnění, esence a existence. Negace těchto forem složenosti sice na první pohled patří k tomu, co nazýváme stopou Trojice, nicméně nám opět dovolí uchopit z určitého hlediska i některé vlastnosti, které můžeme řadit k obrazu Trojice.

Třetí skupinou vlastností jsou ty, které jednoznačně patří na rovinu obrazu, bude se tedy jednat o Boží vědění, o Boží svobodu, milosrdenství a spravedlnost atd.

VIII. 3. 1.        Úvahy o našem čase a věčnosti Boha otce, Syna a Ducha svatého

Každý, kdo chce hovořit o věčnosti Boha Otce, Syna a Ducha svatého, kterou různými způsoby vyznává inspirované Boží slovo svatopisců spolu s Hospodinovou věrností – neměnností, by se měl nejprve zabývat tím, co je vlastně čas. – První formou časovosti je takzvaný fyzikální čas. Vedle toho se ještě setkáváme s koncepcí absolutního objektivního času, která je spjatá s představou absolutního prostoru, jak se to zrač v Newtonově pojetí. Úzké sepětí prostoru, hmoty a času, na niž ukazuje teorie relativity A. Einsteina, vede k tomu, že současná fyzika a následně i filosofie v zásadě opustily pojetí absolutního prostoru a času. Naše ponořenost do času a z toho vyplývající zkušenost nás tak hluboce determinuje, že si nečasovost neumíme představit. Velmi správně to vyjadřuje P. Vopěnka:

 „Ani velký třesk však není s to zapudit otázku, co bylo před ním. veškeré řeči o tom, že taková otázka nemá smysl, jsou marné.“ (viz. P. Vopěnka, Úhelný kámen vzdělanosti a moci, s. 764).

 Dalším problémem je uchopitelnost času, protože minulost již není, budoucnost ještě nenastala a délka trvání přítomnosti je jen velmi obtížně definovatelná. O trvající přítomnosti by muselo platit, že je nesložená, nesmělo by v ní docházet k nepřetržitému přecházení z budoucnosti do minulosti. Existuje tedy nějaká reálná přítomnost?

            Ve všech pojetích času platí, že čas je trvání, které je složené z jednotlivých po sobě následujících okamžiků, jednotlivých „přítomností“. Jak se tedy máme dívat na novozákonní výroky, které hovoří o tom, co bylo před stvořením světa ( srov. např. Jan 17, 24: Ef 1,4 )? Z hlediska věřícího pozorovatele, který se nachází ponořen v čase, se tato věčnost jeví jako trvalá a stále přítomná „minulost“. Rozhodně se ale nejedná o vyjádření časovosti v božství. Vypovídací hodnota daných výroků spočívá v tom, že Bůh není podmíněn časem, zatímco všechen „následující“ čas bytostně závisí na této věčnosti vnímané jako trvale přítomná transcendentní „minulost“, původnost, příčinnost. - Snad bude na závěr srozumitelnější tento úryvek z výkladu profesora C.V.Pospíšila. Zvuk_01 + Zvuk_02

Kapitolu o čase dokončíme v příštím pořadu. K tomu přidáme úvahy o našem prostoru a všudypřítomnosti Boha Otce, Syna a Ducha svatého.