Úvod do teologie Trojjediného Boha 8. díl

V 8. pořadu nalistujeme v knize „Jako v nebi, tak i na zemi“ stranu  147.

IV. 2. Základní charakteristiky Hospodina ve Starém zákoně
           

Vzhledem k tomu, že Hospodin se ve Starém zákoně projevuje jako Bůh nepochopitelný a v jistém slova smyslu vzdálený (srov. Např. Iz 55, 9)  i blízký (srov. např. Dt 4, 7), nezdá se být chybou rozčlenit tyto charakteristiky do dvou základních oddílů, které odpovídají Boží transcendenci a imanenci vzhledem ke světu. Zároveň ale tyto dva aspekty Božího poměru ke světu nelze oddělovat od sebe, jelikož transcendence je obsažena v imanenci a naopak.

IV. 2. 1. Boží transcendence vůči světu a člověku
           

 Základním předpokladem  Boží transcendence vůči světu je jeho vlastní osobní bytí vykazující absolutní svobodu, nepodmíněnost ničím vnějším, tedy ani nějakou preexistující materií při stvoření světa (srov. 2Mak 7,28). Boží transcendence tudíž stojí nevyhnutelně v rozporu s jakýmkoliv dualismem. Proto bychom marně ve SZ hledali výrok, že Bůh je duch. V Tóře, Prorocích a Svatopisech „je Bůh chápán tak intenzivně jako osoba, že mimo Starý zákon není možno nalézt nějakou podobnou koncepci božství“.
            Připomeňme dále, že Boží transcendence vůči světu je v souběhu s meziosobní vztahovostí Hospodina „navenek“ myslitelná jedině na základě Boží trojosobovosti. Kořen transcendence Hospodina vůči světu má svůj poslední základ ve vzájemné transcendenci osoby Otce vůči Synu a osoby Syna vůči Otci. Transcendence „Ty“ vůči „Já“ má tudíž nevyhnutelně prioritu před transcendencí „Já“ vůči „ono“.  Bůh je tedy transcendentní zejména jako osoba a jako absolutní svoboda, která není „zvenku“ ničím determinována. Jedině pokud se ve své svobodě sám Bůh nerozhodne vstoupit do skutečné smlouvy se světem a především s člověkem. -  Po této nejzásadnější charakteristice živého Boha se budeme věnovat Boží svatosti, moci a Božímu humoru, což jsou zřejmě nejcharakterističtější projevy Boží transcendence ve starozákonních knihách.

IV. 2. 1. 1.   Boží svatost a její zakoušení ze strany člověka

Tomu, co nazýváme transcendence, je nejbližší biblická kategorie „svatosti“. Výraz  ,svatý´ vyjadřuje především skutečnost, že Bůh je jiný, absolutně odlišný od světa a od všeho, co ve světě existuje. Svatost znamená nadřazenost a slávu vzhledem k jakémukoli tvoru, především však vzhledem k člověku, a vyjadřuje také čistotu v opozici k jakékoli nečistotě.
V závislosti na určitém typu teologie a filozofie došlo i v křesťanském prostředí bohužel k tomu, že svatost se často ploše identifikuje s morálkou. To někdy působí dokonce dojmem, jako by určitý typ morálky stál jaksi „nad“ Bohem. Tuto představu však zdravá teologie nemůže plně sdílet, protože Bůh přece není svatý podle lidských měřítek, on je mírou veškeré svatosti, on je svatost sama, a proto také míra mravnosti, norma spodobení člověka s Bohem. Lidský podíl člověka na Boží svatosti jistě zahrnuje určitou mravnost, nicméně svatost je mnohem víc než pouhá slušnost, neboť se jedná o dar a o projev Boží slávy v životě člověka. Svatost je  tedy pro člověka v první řadě účast na Bohu, na jeho životě, a to je možné výhradně na základě trojičního tajemství, tedy tak, že člověk jaksi „vrůstá“ do synovství v Duchu darovanosti - svatosti.

IV.2.1.2. Boží moc a jeho svrchovaná vláda nad stvořením a dějinami

Hospodin se projevuje ve vztahu ke svému národu, který je jeho "prvorozeným" (srov. Ex 4, 22). Boží moc není "nevztahová", ale naopak úzce souvisí s partnerem smlouvy a s jeho spásou. Tato plnost Boží moci a vlády nad vším stvořením tudíž určitě není vztahově neutrální. Nejedná se tedy o všemoc ve smyslu svévole, nýbrž o univerzální vládu a správu světa - všemohoucnost, v níž se projevuje sám Hospodin, striktně pravdivý a věrný sám sobě i svému záměru spásy.

IV. 2.1.3. Boží humor

Víme dobře, že smích je specifickou vlastností člověka. Jsme-li stvořeni k Božímu obrazu, pak dobrotivý a hřejivý smích jako projev radosti by měl v posledku pocházet od Trojjediného. ( V žalmech také prosíme, aby nad námi Hospodin rozjasnil svou tvář…). Kdyby Hospodin neměl tvář, jak by ji mohl věčně obracet na někoho jiného ? Jak by se mohl Hospodin usmívat na člověka, kdyby se věčně neusmíval na svého  Syna ? Zkrátka a dobře, jen vnitřně meziosobně vztahový Bůh může mít tvář a usmívat se.
Boží humor ale umí být také velmi drsný. Izraelité se domnívali, že mají Hospodina takříkajíc k dispozici, když je v Jeruzakémě jeho chrám.(srov. Např. Jer 7, 3-15). Jenomže Hospodin chtěl, aby jeho lid postoupil na cestě zrání dál, a proto to staré, co již nesloužilo, klidně vydal k zničení. Právě Boží humor je oním projevem Boží moci - transcendence, která i nás činí svobodnými.

IV. 2. 2.   Přítomnost Boha ve světě a jeho vztahovost k člověku

Jestliže Boží transcendene vůči světu je pouze jediná, pak s imanencí Boha vzhledem ke světu je to složitější, protože Boží přítomnost ve světě má více rovin. Často se pod tímto termínem rozumí vlastně udržování stvoření v bytí, tedy péče Hospodina o své dílo.
Vedle této, tak říkajíc přirozené Boží přítomnosti ve světě existuje však také jeho osobní sklánění se k člověku, které je třeba od první úrovně Boží přítomnosti v jeho díle jasně odlišovat právě pro jeho personalistický a dialogický charakter. Již víme, že onu první vztahovost Boha navenek lze hodnotit pouze jako stopu Trojice, zatímco to druhé leží na rovině obrazu Trojice nebo dokonce na rovině podoby Trojice, i když tato podoba je ve Starém zákoně zřetelná jedině ve světle plného zjevení Boha Otce, Syna a Ducha svatého v Novém zákoně. Proto se budeme zabývat Bohem smlouvy a Bohem jako otcem Izraele, krále a každého spravedlivého.