Úvod do teologie Trojjediného Boha 9. díl

V 9. pořadu pokračujeme od 157. strany knihy "Jako v nebi, tak i na zemi". Vydal Krystal 2007.  

Nejprve dopovíme otázku z minulého pořadu: Bůh je muž nebo žena? Otec nebo Matka? Téměř ve všech teistických náboženstvích se setkáváme s tím, že božstvo dostává titul "otec" nebo "matka".

"... Tam, kde se používalo mateřského obrazu božství, se tím myšlenka stvoření tak změnila, že ze stvoření se vždy stávala emanace, zrození, a skoro nutně vznikaly panteistické modely. Naproti tomu Bůh, který je představován symbolikou otce, tvoří skrze Slovo. A právě tím vyvstává svébytná diferenciace mezi stvořením a tvorem". J. Ratzinger, Bůh a svět. Víra a život v naší době. Rozhovor s P. SeewALDEM, Praha 2000, s. 69. 

"... Obraz Hospodinova otcovství je pravděpodobně tím nejlepším vyjádřením celého starozákonního zjevení Boha, protože zahrnuje paradox Boha, který je zároveň blízký i transcendentní, který se s láskou sklání k člověku, současně si však uchovává svou absolutní suverenitu, který je tak plný něhy, tak nesmírně náročný, důvěrný i nedosažitelný." L. Melotti, Un solo Padre, s. 51.

"... Ve svém tajuplném božství je Bůh Otcem, avšak něha vůči nám, kterou v sobě nese, z něho činí také matku. Když Bůh miluje, má ženské rysy." Klement Alexandrijský

"... Pro Boha platí, že jsme předmětem jeho nekonečné lásky. Víme, že na nás stále hledí, i když se nám zdá, že nastala noc. On je Otec, ale ještě spíše Matka. Nechce nám ubližovat. Chce pro nás jen a jen dobro, a to pro všechny." Jan Pavel I., L´Osservatore Romano, 21. 9. 1978, s. 5.

"... Bůh není ani muž, ani žena. Jestliže Božský obraz má ve stvoření dvě edice (mužskou a ženskou), pak obě musí mít ve Stvořiteli stejný základ. To dokládá mnoho textů ve Starém zákoně," C. V. Pospíšil v 9. pořadu dogmatiky

IV. 3. Bezprostřední příprava zjevení Trojice – Jahve není věčnou samotou

Celý Starý zákon je určitou přípravou plnosti zjevení Trojjediného, což se projevuje v tom, že Jahve jedná jako osoba, jako Otec Izraele, panovníka a spravedlivého, jako Bůh smlouvy. Není těžké to pochopit tak, že v celém Starém zákoně jedná Bůh Otec, nikoli však mimo vztahy k Synovi a Duchu svatému. To je však četba SZ ve světle plnosti zjevení, neboť lidští svatopisci si danou skutečnost nemohli uvědomovat.

Vedle tohoto "nevysloveného" a spíše prožívaného tajemství zjevení ale existuje něco jako  bezprostřední příprava, v níž se lidští svatopisci dostali na samotný práh uchopení trojičního tajemství. Jednalo se o vědomí problému takzvané "Boží samoty".

"... Pojetí Boha, které vypracovává Starý zákon v osobních termínech, nemohlo nenastolovat otázku, kdo je Božím partnerem, protože určité 'já' bez 'Ty' je čímsi nepředstavitelným." W. Kasper, Der Gott jesu Christi, Mainz 1982, s. 297.

Ve Starém zákoně se objevují také kategorie jako "moudrost", "slovo" a "Boží duch", které stojí buď jaksi vedle Boha, nebo mnohem častěji a zřetelněji mezi ním a světem, jako zprostředkovatelé mezi transcendentním Bohem a světem. V čem spočívá ona radikální odlišnost mezi "moudrostí", "slovem", "duchem" ve Starém zákoně a "Moudrostí – Slovem", "Duchem svatým" v zákoně Novém? Pro lidské svatopisce SZ tyto kategorie nejsou Božími osobami. I když zejména o moudrosti hovoří tito autoři, jako by byla osobou, víme, že tady jde jen o literární prostředek, který definujeme jako "personifikaci". Proto v českém jazyce ve starozákonním kontextu píšeme "slovo", "moudrost", "duch Boží" s malými počátečními písmeny, abychom tak podtrhli, že se nejedná o osoby Trojice v pravém a plném slova smyslu.

Zatímco Nový zákon staví tři božské osoby na stejnou rovinu (srov. Mt 28,19), starozákonní svatopisci "moudrost", "slovo" a "ducha Božího" poměrně zřetelně Hospodinu podřazují.

IV.
3.1   Personifikovaná Boží moudrost
3.2   Boží slovo plné moci a síly
3.3   Boží duch ve Starém zákoně

4.     Závěr 4. kapitoly