Na dřeň s Bárou Černoškovou: Mužskému světu se dokážu ubránit

Tehdy jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, proč je ve studiu pouze jediná žena. Rozhovor do pořadu Na dřeň s touto bývalou vrcholovou sportovkyní a sportovní moderátorkou České televize měl být tedy hlavně o tom, jaké je to být ženou v mužském světě, o rovnosti příležitostí a o roli moderátorky. Nakonec ale nemalou část našeho rozhovoru Barbora vypráví o své přepracovanosti, víře i životních selháních.

"Myslím si, že ženy a muži mají ve sportu nyní už rovné příležitosti. Stejně tak je to v naší sportovní redakci v České televizi. Při příchodu do redakce jsme se sice vždy zdravili „čau, hoši“, ale v brněnském studiu, kde jsem začínala, jsem se cítila opravdu dobře. Když jsem ale přešla do Prahy, zjistila jsem, že to prostředí není tak jednoduché, obzvláště pro ženy," shrnuje Barbora, jaké je to být ženou ve světě mužů. To tedy platilo hlavně po roce 2000, kdy nastupovala do sportovní redakce. 

Záleží na tom, zda jste ochotná si na čelo dát nálepku “odporná feministka“

Barbora je ráda, že mohla ostatním mladším kolegyním vyšlapat cestičku a změnit v redakci pohled na ženy. Teď už je podle ní rovnost příležitostí na jejich pracovišti zaručena. Začátky její kariéry ale prý nebyly vždy lehké. Jednou jí po večerních zprávách zavolal šéf, který jí vyčetl, že bylo v relaci namluveno moc příspěvků ženským hlasem.

"Brečela jsem pak hodinu v kanceláři, říkala jsem si, že v takovém prostředí přece nemohu vydržet. Pak jsem se ale vzchopila, spočítala jsem, že reportáží namluvených ženským hlasem byla přesně půlka a šla jsem si to se šéfem vyřídit, nakonec se neochotně omluvil a uznal, že se národ bude na ženské hlasy muset připravit. Jsem vděčná, že jsem se této situaci postavila, posílilo to mé sebevědomí a od té doby se to už nestalo."

A jak je to v prostředí, kde je žen po málu, se sexuálním obtěžováním? "Dělo se to a není to příjemné. Myslím si ale, že v dnešní době se to v našem studiu díky dobrému kolektivu už neděje. Tenkrát jsem si s tím poradila sama, možná působím křehce, ale tyto věci si dokážu lehce vyřešit. Nedávno mě jmenovali takzvanou „interní ombudsmankou“, kdykoliv kolegové cítí nějaké nepříjemnosti v pracovním prostředí, může se na mě obrátit. Pomáhám hlavně mladším kolegyním a vyzývám je, aby si cestu do světa mužů budovaly samy."

Nahoře fouká

"K mé práci je potřeba láska k oboru, ne jen touha být viděn na obrazovce. Tu cestu jsem si musela tvrdě vyšlapat. Je ale potřeba taky hlavně vášeň. Když jsem nastupovala do brněnského studia, studovala jsem tři obory a měla jsem dvě brigády. V práci jsem bývala i dlouho do noci, postupně jsem musela některé věci upustit. Jsem vychovaná v křesťanské rodině, vírami moc pomáhá. I když se samozřejmě přistihnu u toho, že se modlím jen, když něco potřebuji. Považuju se za takového kavárenského katolíka." Její neutuchající optimismus během rozhovoru mě donutil se zeptat, zda má vůbec z něčeho v životě obavy. Vyšlo na povrch, že obav má spoustu a musí si dávat pozor, aby jim znovu nepodlehla. "Jsem hodně emočně založená. Každý den si uvědomuji tu nespravedlnost, že někdo, jako já, má v životě takové štěstí, někdo se celý život jen trápí. Ještě nevím, jestli je to dar, nebo prokletí, ale mám od v sobě Boha hodně empatie. Přebírám na sebe smutné příběhy, zraňují mě. Nesmím si je připouštět tak blízko, už jsem z toho zraněná byla a roky jsem nefungovala, beru to jako své životní selhání."

Díl plný veselých a smutných příhod, životních zkušeností i hlubokých zamyšlení můžete poslouchat dnes od 16 hodin v našem vysílání. Delší verzi rozhovoru si pak můžete poslechnout kdykoliv v podcastových aplikacích.